Nakonec bylo všechno jinak, jak asi tušíte z nadpisu. V den, kdy jsme měli odjíždět na workhop jsme opět šli ráno běhat, ale Anbu nechtěl už běhat v parku, že je tam moc lidí. A tentokrát jsme běhali pro změnu podle jeho tempa, což bylo na mě moc rychlé a přišla jsem úplně vyřízená. Po pár minutách mě začali bolet všechny svaly na těle. Přičítala jsem to náročnějšímu běhu, ale po nějaké době mi došlo, že to není normální bolest svalů, ale že na mě „něco leze“. Hekala jsem bolestí při každém pohybu a Anbu se mi smál, myslel si, že z legrace přehrávám. Bolel mě každej i ten nejmenší svalíček na těle. Za hodinu jsem už měla horečku a ke svalům ještě bolest hlavy a už to bylo jasné, že mám nějakou virózu. Anbu zavolal organizátorovi workshopu Murugaiyanovi, to je tamilský profesor působící na pařížské univerzitě. Anbu z něho byl úplně unešený, jak zní úžasně a sympaticky a řekl mu, ať rezervaci univerzitního hostelu v Puduččéry (Pondicherry) neruší, že se připojíme za dva dny. Protože jsem měla horečky 39 tušila jsem, že to asi na dva dny nebude. Druhý den 38, další den už jenom mezi 37-38 a svaly ani hlava už mě nebolely, myslela jsem, že už to mám z krku. Každopádně Anbu se o mě úžasně staral celou dobu.
Nyní popis nemoci, možná bude nudný, ale vím, že spoustu lidí to bude zajímat...:-)
Když jsem si tedy myslela, že nemoc už je skoro za mnou, začal mě strašně bolet žaludek. Jako bych v něm měla velkej balón nebo kámen. Když mě bolel i druhej den ráno a jelikož jsem nic podobného nikdy neměla a neznala, jeli jsme do nemocnice. Byla jsem taky strašně slabá, přišlo mi, že mám furt nízký tlak. Anbu zvolil dobrou soukromou nemocnici asi 10min rikšou z domova. Jmenovala se Sooriya hospital a dokonce šla udělat rezervace na doktora přes internet! To asi naše Bulovka nemá. Vypadalo to tam uvnitř asi jako na té Bulovce, když jsem tam byla před 6ti lety s planýma neštovicema, chtělo by to rekonstrukci, ale důležitá výbava byla moderní a dobrá. Na příjmu spousta lidí, ale běželo to jako na drátku. Myslím, že ve výsledku ty lidi čekají mnohem méně než u nás, i když jich je víc. Já to měla ještě navíc tak, že když mě viděli, že se sotva držím na nohou a že jsem běloška, vzali mě okamžitě. Čekala jsem, že se mě doktor bude nějak podrobně vyptávat, ale vůbec. Napsal si jen teplota a bolest břicha a vrazil mi do břicha pěst až jsem vyjekla bolestí. Určil to za gastritidu a že nemám jíst žádný kořeněný. Já teda neměla pomyšlení na jídlo poslední dny vůbec, byla jsem ráda, že sním trochu idlí bez ničeho. Dali mi injekci a prášky, co mám brát. Celé to stálo jen asi 130rs (50kč).
Jeho léčení nicméně nezabralo celý den a já si stěžovala, cože to bylo za doktora, že se mě na nic pořádně nezeptal a bůhví co to mám. Teplotu jsem měla lehkou, ale furt. Anbu říkal, že když tam má tolik lidí, nemůže s každým trávit čas a že takhle normálně doktoři vyšetřují. A že teda pojedem do té nejlepší nemocnice v Čennaji a tam se mně ptát budou jak jsem z Evropy zvyklá. Jmenuje se Apollo.
V té nemocnici byl Anbu se svým prvním kočoferem. Byl to padesátiletý Ital, první koho u sebe Anbu hostil a ten dostal infarkt! Anbu ho odvezl do té nejlepší nemocnice a strávil tam s ním pár dnů. Ital za to zaplatil 300.000rs, které pak prý těžce na své pojišťovně vymáhal z cestovního pojištění. Každopádně se stali velkými kamarády a jsou v kontaktu doteď.
Anbu zařídil kamaráda Džesu, který přijel autem. Zjistila jsem, že je křesťan, na zrcátku měl růženec. Mě bolelo břicho tak, že při každém hupu jsem sténala. Bylo už asi 10h večer, takže to bylo na noční pohotovost. To byl luxus, to jsem koukala. Krásné sestřičky mě daly na lůžko a odvezli mě do oddělené místnosti. Tam se mě ujal šmrncovní doktor, který se usmíval od ucha k uchu, žertoval a vyptával se mě na každý detail. Nicméně, závěr byl stejný. Mám nějakou normální virózu a gastritidu. Gastritidu dle něj mám, že jím Brufen na lačno, což byla pravda, protože jsem toho celkově moc nejedla, i když jsem se snažila. Dal mi spoustu rad co jíst a co ne-dělat, znova tu injekci a že ty prášky z první nemocnice jsou v pořádku, jen musím být trpělivá. Celé to stálo jen 200rs, i v této supernemocnici.
Takže jsem uznala, že oba doktoři určili to samé, ať už se mě vyptávali nebo ne.
Druhý den mě bolest břicha skoro přestala, tedy po třech dnech. Měla jsem pořád tu teplotu kolem 37,5-38, tak jsem popsala mailem babičce doktorce průběh virózy. Bolest svalů, horečky, žádná bolest v krku, potom táhnoucí se zvýšené teploty a celková slabost. Napsala, že to může být pravá chřipka, ta takhle vypadá anebo taky začínající žloutenka, že to bych viděla časem, ať jsem zatím klidná. Tak jsem zpozorněla, ale zůstala v klidu:-) Očkování na žloutenky sice mám, ale to neznamená, že je nemůžu chytnout.
Do toho mě začala trochu svědit kůže. Večer se to zhoršilo a v noci jsem nemohla svěděním spát. Nejvíc mě svědily dlaně, což bylo dost divný. Mazala jsem si to Navratna olejíčkem (takový kořeněný pálivý olej) a to trochu pomáhalo, že jsem i usnula. Ráno jsem zjistila, že kůže je celá zarudlá, jakoby tečkovaná, jako když se opaříte vodou nebo spálíte kopřivou. A když jsem se škrábala, v tom místě zůstávaly dlouho bílé čáry. Určila jsem, že musím mít alergii na některý z těch léků a jelo se znova do té první Sooriya hospital. Anbu se mě ptal, zda radši nechci do té luxusní Apollo. Já na to, že přece nakonec ti doktoři vyšli nastejno, tak že je to v pohodě a tahle je blízko. Tentokrát mi bylo lépe, tak jsem čekala mezi ostatními pacienty. Tipovala jsem podle počtu lidí, že budu čekat věčnost, ale šlo to tak rychle, že jsem se nestačila divit. Je to i tím, že na jednoho doktora je celá kupa sestřiček, není to tu problém. Doktor tam byl jiný a řekl, že alergie by to mohla být jenom na ten jeden ze tří prášků, co mi byl předepsán a dal mi prášek proti alergii. Nicméně, že ty teploty už mám dlouho (byla to neděle, tedy 8.den) a že pro jistotu uděláme nějaké krevní testy. Zaškrtnul ve formuláři asi 10 různých krevních testů včetně malárie a vyšetření moči a že mám přijít s výsledky. S předepsaným vyšetřením jdete k okénku, kde zaplatíte. To už byla pálka 5000rs (1Kč=2.5rs). Pak s potvrzením o zaplacení na odběr. Po odběrech nám napsali, jaké výsledky budou kdy. Hodně výsledků mělo být už ten den v 7 večer. Doma jsem zjistila že po vpichách mám obrovské modřiny, říkala jsem si, že sestřičky ani neumí vzít krev, ale pak se ukázalo, že to asi bylo nedostatkem krevních destiček, chudinky sestřičky za nic nemohly:-)
V 7 večer Anbu vyrazil a vrátil se s výsledky. Koukala jsem na to. V krvi se mi něčeho nedostávalo, ale nerozuměla jsem čeho. Zrovna tak v jaterních testech bylo něco víc než mělo. A u horečky dengue bylo jedno ze tří věcí napsáno positive. Bůhví co to znamená řekla jsem si, přece nemám horečku Dengue. Ale šla jsem googlit. Zjistila jsem, že ta pozitivní hodnota má značit čerstvou nákazu horečkou dengue. Je to nový krevní test, poprvé ho provedli v Bombaji pár let zpátky. Umožňuje zachytit horečku dengue včas. Informace o horečce dengue jsem jen prolétla. Byly tam červené skvrny na kůži a svědění, takže mi to bylo jasné. Měla jsem zafixovaný, že je to nějaká šílená a nebezpečná nemoc z komára, něco jako malárie. Ihned jsme jeli do nemocnice. Nic jsem neřekla a podala doktorovi testy. Ten to prolítnul a řekl mi překvapivě, že mám horečku dengue a že mě tak na dva dny raději hospitalizují. Že je to virus, že proti němu nejsou antivirotika, jen mě budou podporovat abych se s ním sama vypořádala. Hned mě položili na lůžko a napíchli na hřbet dlaně kapačku. Pak Anbu šel zaplatit 10.000rs zálohu za hospitalizaci a jelo se do pokoje. Pokoj jsme měli obyčejný, bez příplatku. Byl dost dobrý. S vlastní čistou toaletou, sprchou, umyvadlem. Postel a přistýlka pro rodinného příslušníka v ceně.
V indické nemocnici totiž prý většinou není možné být hospitalizován sám. Prostě se předpokládá, že bude na pokoji někdo s Váma. V okolí to byly většinou manželské páry. Někdy rodiče, děti, sourozenci, přátelé. Ale nikdo nebyl sám. Samotné Vás nepřijmou, maximálně tak do státní nemocnice, tam můžou i ti, kdo nemají nikoho a nemají ani peníze. Tam je to zadarmo a je to tam horor. Říká se vtip, že ať tam přijdeš s čím tam přijdeš, dají ti na všechno stejný „státní prášek“. Injekční stříkačky nemají na jedno použití, ale vyvařují je. Prostě tam prý spíš něco chytíte, než se vyléčíte. Myslím, že známý mojí mámy musel potom, co ho srazila v Indii motorka skončit právě ve státní nemocnici, podle toho co popisoval. Máma mě pak tím před každou cestou do Indie strašila a přibalovala mi hromadu různých injekčních stříkaček a jehel. Ty jsem v Indii posledně nechala, takže už se mi tu dělá pěkná zásoba:-)
Takže Váš pomocník na přistýlce má na starosti spoustu věcí. Pořád musí někam běhat a něco zařizovat. Doktor nebo sestřička napíše seznam prášků nebo výbavy a Váš pomocník musí sejít dolu do nemocniční „lékárny“ a všechno tam koupit. Nekupuje se za hotovost, ale vše se píše na speciální kartu, to se pak zaplatí najednou před odchodem. Takže Anbu nosil tašky plné té náplně do kapaček, byly toho litry a litry (byla jsem napíchnutá na kapačku non-stop). Různé stříkačky, hadičky, léky a další. To jsem všechno měla u sebe na pokoji v igelitce a sestřičky to používaly. Když potřebujete sestřičku, není tam žádný zvonek jako u nás, ale Váš pomocník ji musí jít zavolat. V ceně pokoje je i jídlo a fakt dobrý! To bylo mnohem lepší než v našich nemocnicích! A pořád se tam uklízelo. Několikrát denně vytřeli pokoj a umyli koupelnu, vyměnili povlečení jedenkrát denně.
Doktoři chodili na obhlídky taky celkem často (teda nevím, jestli to spíš nebylo tím, že se na mě chodili dívat i jiní doktoři kvůli tomu, že jsem běloška, co by normálně nepřišli) a jednou denně hlavní doktor asi s 5ti dalšíma lidma včetně své soukromé zapisovatelky.
Zjistila jsem, že to, čeho jsem v krvi měla málo, byly krevní destičky. Když máte dengue, tak Vám ubývají a ubývají až třeba i na nulu. Proto můžete různě krvácet z dásní, nosu a podobně. A hlavní komplikací je nebezpečí vnitřního krvácení (To může mít za následek samozřejmě i smrt, ale tím mě nikdo nestrašil. Ale četla jsem, že u dengue je úmrtnost hodně nízká, zas tak nebezpečná tedy není). Krevních destiček má být asi 150 000 – 450 000 kusů (asi na nějaký mililitr nebo mikrolitr krve nebo tak něco) a já jich měla 22 000 kusů. Docela rozdíl. Proto to červenání a svědění! Svědění, to teda bylo fakt děsný, to bylo ze všeho asi nejhorší :-)
Každopádně zpět: první den jsme se dostali na pokoj až pozdě v noci a byli jsme zmatení, nikdo nám ještě moc neřekl a o dengue jsme nevěděli nic. Anbu si prý akorát zapamatoval, že proti tomu není lék, cítil strašnou bezmoc a bál se o mě. Vím, že jsem zahlídla slzy v jeho očích, jak z Bollywoodu. Já jsem byla celkem v pohodě. Tak už to bývá, že hůř je na tom psychicky ten, co se bojí o toho druhého, než ten, kterýmu opravdu něco je.
Každopádně mi hned Anbu zařídil výměnu pokoje za lepší. I když oba byly ve stejné cenové kategorii, byl to velký rozdíl. Kam mě nejdříve zavezli byly nahoře stěny mezi pokoji propojené a společné záchody. Ten nový pokoj byl jako normální hotelový pokoj, prostě mnohem lepší.
Asi o půlnoci se mě sestřičky zeptali, jakou mám krevní skupinu, že mi dají transfúzi krevních destiček. To mě dost vyděsilo, protože transfúze vypadá vážně. Věděla jsem, že mám 0+, ale přeci jen, je asi dost důležité to vědět jistě, že:-) Psala jsem SMS mámě, zda mám 100% 0+ . Ta mi napsala, proč to chci vědět, snad že mi nedávají transfuzi a „přijeď“. Což mě rozhodilo ještě víc. Nechala jsem si raději udělat test na krevní skupinu a napsala mámě, že to chtějí vědět jen pro jistotu, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli to s tou transfuzí myslí vážně a chtěla jsem ji uklidnit. Volala mi pak babička, která zjistila info od kolegyně z infekčního a uklidňovala mě. Že dengue je v Asii normální viróza a že to postupně samo odezní a že destičky občas klesnou hodně, ale že se nemusím ničeho bát. To byl balzám! Anbu byl nadšen a prohlašoval, že babička je nejlepší doktorka na světě, protože ví jak dodat sílu a že to je to nejdůležitější. On si ji moc oblíbil už předtím a tvrdí, že kdyby nepoznal mě, oženil by se s mojí babičkou :-)
Nechala jsem si pak tedy dát tu transfúzi, z čehož nikdo z nás moc nadšený nebyl. Je to přece jen záhul pro tělo. A jaterní testy jsem měla vysoké až běda. Možná to nebylo úplně nutné, ale jelikož jsem se zdála být bohatý pacient, chtěli pro mě udělat všechno. To je můj názor, nevím. Každopádně už mám v sobě indickou krev!!!:-)
Druhý den mi řekli, že mi budou kontrolovat destičky každý den a až to překročí 100 000 můžu domů. Že mám jíst hodně ovoce a pít kokosovou šťávu. Může to trvat tak 4 dny. Pokud večer bude hladina destiček stále hodně nízká, dostanu druhou transfúzi. Anbu mi nanosil do pokoje spoustu zelených kokosů, které pak rozbíjel klikou na klopení postele a já pila šťávu. Také jsem snědla spoustu granátových a normálních jablek. Přivezl pc, tak jsem také skypovala s rodinou.
Každý doktor, co přišel se mě ptal, zda náhodou nekrvácím z dásní nebo někde. Že se kdyžtak nemám děsit. Byla jsem na rentgenu plic a na ultrazvuku břicha. Asi kvůli tomu možnému krvácení? Každopádně prudérnost v nemocnici byla zajímavá. Nahota je v Indii naprosté tabu. Takže mě žádný doktor moc neprohlížel. Břicho prohmatávají jedině přes oblečení. Peřinu z Vás nesundají ani sestřičky. Když jsem chtěla na WC, Anbu zavolal sestřičku, ta mě odpojila a diskrétně na chvilku odešla, já ze sebe sundala peřinu a šla na záchod (Pak jsme raději začali chodit na WC i s kapačkou, kdy ji Anbu ve výšce držel a šel se mnou, byl to menší opruz.) Na rentgenu vás nerentgenují bez oblečení, ale jedině v erární noční košili. Na ultrazvuku, tam jsem měla odhalené břicho!!! Doktor mi po něm jezdil sondou, ale byla tam ještě sestřička a ta mi ta místa různě odhalovala, on se mě jinak nedotkl.
Anbu pak zagooglil a našel, že proti dengue – tedy na zvednutí hladiny destiček – zabírá šťáva z papájových listů. Vizte třeba stránky zde nebo příběh zde.... Ihned sehnal kamaráda s motorkou (ten, jak jsme tam byli na kuřeti, jak doma ručně tisknou) a vydali se na hon papájových listů. Projeli se po městě až našli papájový strom, který byl v zarostlé zahradě, co nikomu, zdá se, nepatřila. U stromu byla zídka a za zídkou dům. Anbu šplhal po zídce a trhal velké papájové listy. V domě bylo okno a v něm byla ženská ve sprše, která se divila, co se děje:-) Pak ale byla v pohodě. Úlovek přivezl domů a listy projel odšťavňovačem. Zaprasil celou kuchyň, tak to zase uklízel a pak přivezl hustou zelenou kapalinu ve sklenici od nutelly. Polovinu toho nechal u toho kamaráda v ledničce, protože my doma ledničku nemáme (v Indii není tak běžná, protože Indové mají rádi všechno čerstvé a taky se dá všechno čerstvé na každém rohu koupit, tak nepotřebují nic skladovat). Mělo se jíst dvě lžičky dvakrát denně. Bylo to strašně hnusný!!! A Anbu po mně chtěl abych toho jedla víc. Neměl lžičku, ale ohromnou lžíci a dával mi to třikrát denně. Že doktoři budou koukat a že půjdu brzo domů a nebudu muset mít žádnou další transfúzi. Vypečeme alopatii ajurvédou! Přemýšlel, že doktoři to možná ví, ale neměli by z toho tolik prachů, tak do mě hustí léky místo toho.
Takže druhý den hospitalizace odpoledne jsem měla destiček 42tisíc, tak mi už transfúzi nedávali. Ale krev mi brali ještě než jsem měla první papájovou šťávu.
Další den Anbu jel pro šťávu do ledničky, ale oni to prý nějak nepochopili a v ledničce to neměli, takže to už bylo zkažené a celý výrobní proces se absolvoval znova. Pak do mě Anbu nadšeně hustil šťávu. Prý k tomu musím přistupovat, jako že je to strašně dobrý, že je to hnusný jen v mojí hlavě. Nasypal mi vždy cukr do dlaně, který jsem po každé lžičce oblízla, tak to šlo.
A opravdu: ještě ráno mi říkali, že počítají, že tu budu tak týden (nejdřív říkali na příjmu dva dny, pak čtyři dny a pak týden, prodlužovali to!) a večer byl výsledek destiček 120 000. Nad sto tisíc můžu jít domů, takže jsme slavili. Hned se na mě přišel podívat hlavní doktor, na ten div, a že pokud se jinak cítím dobře, můžu jít opravdu domů. Hurá. Takže nakonec jen dva dny v nemocnici! Anbu říkal, že to musíme zkusit nějak propagovat, dengue je velkým problémem kolem rovníku všude a přitom je na to přírodní lék... Na internetu píšou, že při výzkumu ti, co měli šťávu z papájových listů, se vyléčili sami, bez jiného zásahu nebo hospitalizace. Zkoušel propagaci u kamaráda, co pracuje v novinách, ale myslím, že bezúspěšně. Tak to alespoň říkal všem kolem. (A opravdu, asi za dva týdny měla dengue Džesyho máma a Anbu ukazoval, jak vyrobit papájový džus. Ona poznala, že má dengue již po čtyřech dnech! Kvůli velké bolesti kloubů, tu jsem já nijak nepozorovala, jen ty svaly.)
Anbu začal vyřizovat předodchodovou byrokracii a bylo to nekonečné. O některých mých lékařských zprávách tvrdili, že je mají na jiném oddělení a tam zase tvrdili opak. Anbu běhal sem a tam, Já byla napíchnutá na internet a řešila mojí pojišťovnu. Věc se měla tak: V nemocnici mi na příjmu řekli, že cestovní pojištění si přímo proplácet nenechávají, že to musím platit já a pak si to vyřídit. V pojišťovně se mi potom nabídli, že je zkusí kontaktovat sami. Poslali jim maila s žádostí o účty a lékařské zprávy. Nemocnice jim prý vše poslala a až jim pošlou garanci, že to proplatí, můžeme odejít bez placení a dokonce nám vrátí, co jsme již zaplatili. Pojišťovna ale tvrdila, že jí žádný mail nepřišel. Anbu urgoval v nemocnici já u pojišťovny, ale stálo to na mrtvým bodě. Pojišťovna poslala žádost čtyřikrát a nemocnice čtyřikrát „odpověděla“. Anbu na vlastní oči viděl čtyřikrát tento odeslaný mail pojišťovně. Je to záhada:-) Nakonec jsme to všechno zaplatili a uschovali účty a zprávy, že si to vyžádáme na pojišťovně sami, abychom už mohli jít domů. Doteď nevím, která strana to bojkotovala :-)
Když jsem tam tak nervila s tou pojišťovnou, dostala jsem po dlouhé době mojí migrénu. Neměla jsem u sebe brufen a než Anbu přišel, rozjelo se mi to naplno. Vše už bylo zařízeno, byla jsem odpojená z kapaček a mohlo se jít, ale já úpěla s hlavou. Měla jsem ten stav, že nemůžu vůbec nic, jen se kývat jak autista. Pak na mě přišlo zvracení, což je dobrá zpráva, pak mě vždycky bolest hlavy přejde. Ale tentokrát byla úleva jen mírná a začalo to zase nanovo. Zvracela jsem asi třikrát. Nakonec se Anbovi povedlo najít pro mě nejlepší polohu, a to v sedě na zemi v rohu místnosti s pevně obmotaným ručníkem kolem hlavy (netušila jsem, že to pomáhá!), kdy jsem jakž takž přestala úpět. Nechtěla jsem to říkat sestřičkám, bála jsem se, že si mě tam zase nechají, protože nepochopí, že je to jen migréna. Byla jsem z toho už dost mimo. Nakonec jsme jim to museli říct, samozřejmě. Sestřička mi chtěla dát něco proti zvracení, ale to jsem se bránila, že zvracení je super, že to mi pomáhá. Nakonec přišla s tím, že mi dá oblbovací uspávací injekci, která mi prý zvracení ještě jednou vyvolá, ale pak usnu. Do toho jsem šla, už jsem chtěla aby to skončilo. Injekce to byla do hýždě, ale dala mi ji spíš do boku, aby mi moc nemusela vyhrnout kalhoty:-) Opravdu jsem zvracela, i když už moc nebylo co. Pak jsem byla krásně zfetovaná a vše si pamatuji jen jako ve snu. Spala jsem a občas se vzbudila. Anbu seděl u mě a z mého zfetovaného pohledu něco blábolil, že si našel příznaky a že mě asi předávkoval papájovým listím:-) Že je to jeho vina, že teď trpím a že ho to hrozně mrzí. A pak, že možná mám až moc destiček, vygooglil. že příznakem je bolest hlavy a chlad a že mi radši nechá udělat znova odběr krve. Takže asi v půl2 v noci mně zfetované a polospící sestřička nabírala krev a protože už jsem měla úplně rozpíchaný loketní jamky, vzali mi to ze hřbetu ruky. Vím, že mi to přišlo moc vtipný. Výsledky byly ráno 160tisíc, takže krásné číslo. Ráno mě nic nebolelo, a přišla jsem si po té droze jako po nějakém velkém restartu. V hlavě jsem měla příjemně vymeteno, nebylo tam vůbec NIC, jen klid. Krása!
Tak to je vše. Pak doma jsem byla a ještě jsem v klidovém režimu, to kvůli těm játrům. Máma říká, že za tři týdny mám jít na jaterní testy znovu. V nemocnici mi nic takového neřekli, ale když si je zaplatím, tak mi je určitě udělají. Doktor řekl jen Anbovi, že nemám jíst moc kořeněný a nic jiného. Babička mi řekla, že se nemám namáhat, nemám jíst kořeněný, mastný a slaný. To tu skoro není možné (žádné čili!), ale když vařím sama tak samozřejmě ano. Nejdřív mi Anbu vařil nemastný neslaný vývary. První dny jsem byla totálně vyšťavená, vždyť mi vzali moje kapačky, který mi předtím dodávaly energii... byla jsem najednou nekonečně unavená (to jsou asi ta poničená játra, jeden z příznaků) a pořád jsem jen spala. Výlet 300m do restaurace na suchou rýži s jogurtem byl vrchol dne. Za nějaký tři, čtyři dny už to bylo o hodně lepší a začala jsem vařit. Dnes, po dvou týdnech se cítím již úplně fajn, ale ještě dodržuji lehce tu dietu.
Takže výsledek:
Mám zkušenosti s indickou nemocnicí, pojišťovnou AXA (jakou, to se ještě uvidí, ale už mi poslali potvrzení, že mi to proplatí až dostanou originály, když jsem jim poslala naskenované účtenky, tak snad ano) a horečkou dengue. Více si dávám pozor na komáry, hned jsme koupili ty vonítka do zásuvek a nové repelenty. On tedy dengue přenáší jen komár tygrovaný, co má opravdu pruhy a ten kouše jenom přes den a spíš venku.
Taky k nám přišli lidi z hygieny nebo odkud, skouknout to tu, zda tu není líheň pro dengue komáry. Ale prý rozhodně není. V krátkém rozhovoru chlápek potvrdil, že dengue líheň je v tom parku, co jsme byli běhat, že to teď likvidují. Prý koušou právě nejvíc mezi 5-7 ranní, tak to sedí. Takže od té doby žádné běhání, ráno se pěkně dlouho spí v moskytiéře:-)
A perlička na závěr: Jak tak šly drby okolím, když jsem byla v nemocnici, tak naše sedmdesátiletá sousedka se doslechla, že mám malárii. Bála se, že to „chytla“ a šla do nemocnice a nechala si dát injekci proti malárii :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat