Chidambaram a příbuzní

Tak teď je na řadě normální blog z našeho výletu do Chidambaram.

Jak bylo jasné z předchozího blogu, potřebujeme zjistit, zda prodlouží moje vízum. Kvůli tomu nám bylo řečeno, že potřebujeme přinést na úřad svatební pozvánku/oznámení. Abychom to tedy vytiskli, chtěli jsme nejdřív udělat objednávku v námi vybraném chrámu poblíž rodiště obou Anbových rodičů, v chrámu Vaitheeswaran. (Stejně musíme před svatbou a po svatbě ještě na registration office do Čennaje, kde to bude úředně ověřené.)

Krom toho bylo v plánu navštívit knihovnu palmových listů, protože jsem z internetu pojala podezření, že to bude podvod a nechtěla jsem jogínům nabízet nějaký blaf. No a taky se podívat po hotelu a restauraci pro svatebčany.

Dále navštívit tatínka Anba, kterého neviděl dlouho a nemá na něho žádný kontakt. A v poslední řadě se po tom všem zašít na pár dnů na zapadlou vesnici, kde bydlí jeho babička, kde jsme byli spolu v únoru na oslavách svátku Pongal.

Před odjezdem dostal Anbu zakázku na půjčení kamery. Vlastní totiž nějakou superkameru, kterou si lidi půjčují asi za 4000rs denně i s asistentem. Je to tu divočina, žádné smlouvy a zálohy, na to tu nikdo nehraje. Prostě půjčíš a doufáš, že vrátí. Anbu nejdříve zkoušel zavést systém záloh, ale na to tu nikdo nepřistoupil. Pak zavedl systém „půjčím jenom s vlastním asistentem a ten na kameru bude dohlížet“ a ten fungoval. Anbu tehdy nonstop platil asistenta, který vždycky s kamerou někam vyjel. Stejně ale půjčoval jenom lidem, co nějak zná (oni se ve filmový branži v Čennaji docela znají) a jedině když točí přímo v Čennaji a vůbec si na indické poměry hrozně vymýšlel. Jeho kamera má ale pověst, že i po dvou letech vypadá jako nová, na rozdíl od kamer ostatních. Pak půjčovat přestal, protože točil vlastní film atd. Asistent si mezitím našel práci řidiče někde za Čennají.

No a teď se stalo, že známému, který jediný v Čennaji má stejnou kameru, kameru ukradli. Přesně - půjčil ji někomu, koho úplně neznal na točení za Čennají a oni pláchli. On měl půjčování kamery jako svojí jedinou obživu. Rozjednané zakázky tento známý předává Anbovi (za 5000rs denně a bere si za to provizi 1500rs), Anbu shání zpátky svého asistenta (novému by nemohl hned důvěřovat), který dává výpověď řidiče...no možná to bude všechno jinak...jak už to tu bývá.

Teď ale jedna zakázka hořela, asistent ještě nemohl a Anbu to nechtěl půjčit samotné, tak prohlásil, že jedině, když půjde s kamerou sám jako asistent. Vůbec se jim to nelíbilo, protože ho uznávají a nemůže jim přece dělat asistenta „podržtašku“. Nakonec to vypadalo tak, že tam prostě nic nedělal, protože si po něm nikdo nic netroufl a jen koukal jak se točí. Pozitivní na tom je, že možná díky tomu, že tam byl, získá zakázku nějakých úprav celého toho filmu, což jsou velké peníze. Možná...tady toho lidi nakecaj dost a s takovýchto možná vyjde tak 10%, chce to tedy nasbírat co nejvíce možná.

Bylo to točení na 5 dní, ale na víkend domluvil toho svého asistenta Ibrahima a rozhodli jsme se odjet z minuty na minutu v sobotu. Ten den ještě měla Anbova neteř Bannu narozeniny, tak jsme ji šli navštívit. Anbův mladší brácha Ašvin bydlí 10min odsud se svojí manželkou a dvouletou dcerou Bannu. Bannu si mě od začátku oblíbila, ještě když jsme byli s Anbem jen kamarádi. Občas ji i hlídáme, většinou pak nechce zpátky k rodičům. Je neuvěřitelně sociální a pořád dobře naladěná. Trochu z ní dělají cvičenou opičku, už umí přeříkat počítání 1-10 v angličtině a hindi (v tamilštině ne!) a anglickou abecedu A-Z, pak nějaké básničky a pár vět v angličtině. Pak nás odpoledne hodili na autobusák, kde se mě Bannu chytila jako klíště a odmítala mě pustit, nakonec to byl velký řev a odjeli jsme:-)

Pozdě v noci jsme přijeli do předměstí Chidambaram, má to být jako vesnice, ale je znát, že je to blízko města, není tam ta zapadlovesnické atmosféra. Strejda Natarádža (tančící Šiva) na nás čekal a dovedl nás k nim domů. Už jsem je všechny jednou viděla v únoru, to jsme se potkali u jiných příbuzných. Strejda Natarádža je mladší bratr Anbovi mámy.

Anbovi rodiče se nevzali domluvenou svatbou, ale ani ne ze zamilování z našeho západní pohledu, něco mezitím. Anbův táta (Ňánasigány) měl v úmyslu si najít manželku. Jeho nový známý měl dceru (Bánumady) a ta se mu zalíbila (a také byla z jeho správné podkasty, že...). Začal k nim denně chodit na návštěvu jakoby za jejím tátou, i když všem byl otevřeně jasný účel návštěvy, tak se to tehdy dělalo. Mladí se spolu nebavili, to se nehodilo, jen se okukovali mezitím, co se Ňánasigány bavil s jejím tátou. Jí se taky zalíbil, takže už byli vlastně zamilovaní a byla svatba.

Po svatbě se odstěhovali do jiného města (Kadalúru) a brzy se k nim připojil mladší bráška Anbovi mámy, Natarádža. Bylo mu tehdy kolem 15 a našel si v novém městě školu. Prý je to celkem (nebo spíš bývala před pár lety...) běžná praxe, když se vdává dcera, často k ní rodiče připojí gratis jednoho z mladších bratrů :-))) Většinou jetotiž mladší brácha na starší ségru hodně fixovaný a chce jít s ní. Když je to domluvená svatba, tak to hodně uvítá i samotná nevěsta, že bude mít v neznámém místě někoho „svého“. A v neposlední řadě nezkušené novomanželce mladší bráška pomůže s domácími prácemi a potom i s hlídáním dětí.

Teď jsem pochopila, proč Anbu pořád dělal takový poznámky, například, když se naši ptali, co chceme za svatební dar, že „mýho brášku“ a podobně :-D Je to samo jen vtípek, ale jako každý, má v sobě něco pravdy.

Takže strejdovi Natarádžovi se role výpomocné hospodyňky natolik zalíbila, že tam střídavě pobýval (s několikaletými přestávkami) až do svého středního věku:-D Prý to byl on, co vždycky vypravoval děti do školy a staral se o vše možné.

Jejich první dítě zemřelo, když mu bylo asi půl roku. Historka je taková, že údajně mělo průjem a prarodiče tvrdili, že se miminku nesmí dát pít. Když se to zhoršovalo, jeli do nemocnice, ale tam už děťátko nezachránili. Po této bezradné zkušenosti se oba rodiče rozhodili absolvovat nějakou roční lékařskou školu (nevím moc co to bylo přesně zač) a až pak mít děti. Byla to spíš škola ajurvédy, a babských rad, ale Anbu vzpomíná, že pak byla máma úžasná domácí doktorka-kořenářka.

Pak tedy měli tři děti, kluky. Anbu je prostřední. Jmenují se Arul (požehnání), Anbu (láska) a ten třetí, nejmladší, měl nějaké jméno, co znamená krása – přesně jako rozkošný nebo roztomilý. Nebyl s ním spokojený, protože si ho lidé dobírali, tak se nechal v dospělosti přejmenovat na Ašvina, což je moderní neutrální jméno.

Po čase si brácha Anbovýho táty namluvil sestru Anbový mámy, protože viděl že Anbova máma je úžasná a myslel si, že její sestra bude logicky taky. Ale prý nebyla. Jednou přišli na návštěvu a jejich syn, tedy Anbův bratránek, tehdy mu byli asi 4 roky, se sám rozhodl s nimi už zůstat. A opravdu tam zůstal, pro nás nepochopitelné, ale asi ta jeho původní rodina nebyla moc funkční...Od té doby byli v rodině 4 malí kluci, táta, máma a strejda.

Rodiče toho bratránka pak přestali žít spolu, ta žena se vrátila ke své matce, tedy k Anbový babičce a žije s ní doteď...Muži jí pohrdají, protože opustila svého manžela. Ale bůhví jak to bylo...

Tak trocha rodinné historie by stačila, mohla bych psát hodiny a hodiny...v Indii je na vyprávění historek času dost, tak už jich mám spoustu. Jestli se Vám to zdá šílený, tak zase naše historky bůhvíkolikátých rozvodech a tahanic o děti zní Indům dost podobně ;-)

Tento strýc Natarádža se tedy nakonec oženil, ale až ve věku 44 let s jen o pár let mladší ženou. Mají spolu nyní jednoho syna Arvinda, kterému je 8 let a je na svůj věk dost chytrý. Takže to je Anbův malý bratránek. Do rodiny kvůli nám přijela i Anbova babička, které je myslím 76 a její stále přítomná dcera, ta co opustila manžela, může jí být kolem 60.

Natarádža je i zde mužem domácnosti, manželka pracuje a on je doma se synem. Syn je na tátu natolik fixovaný, že chodí všude s ním, jedině ve škole zůstává sám, jinak kamkoliv se hne strejda, má s sebou svýho kluka.

Je to asi shoda náhod, ale všechny rodiny s dětmi do 10ti let, co jsem kolem Anba zatím poznala, to mají tak, že chlap je s dítětem doma a žena vydělává. Nikde naopak. To by bylo pošušňání pro evropské feministky. Co si teď jenom vybavím: Anbův brácha Ašvin, Anbovi kamarádi: Ňánakannan, Livi a pak strejda Natarádžan. Důvody jsou různé, že žena vydělává víc, že chlap podniká a tak příjem je nestálý, nebo že to zkrátka tak chtějí. Všichni tatínkové se starají vzorově o děti (Indové děti obskakují mnohem více než my a nenutí je do s věkem narůstající samostatnosti jako u nás, všechno jim udělají, dokud si děti samy neřeknou, že v něčem chtějí být samostatné.), ale o domácnost moc ne. Většinou je v těhle domácnostech větší bordel a špína, protože na to chlapi prostě nejsou a ženská pracuje a na víc nemá čas. Stejně vaří a pere a uklízí většinou ženská a to hlavně přes víkendy (brácha Ašvin je výjimka, vaří rád). Takže to zas tak růžové pro ženský není. V moderních rodinách nevímproč (peníze na to mají) nějak ubývá služek/sluhů (což zní dobře, ale na druhou stranu tu tihle lidé potřebují práci), přibývá instantních jídel, ledniček, mikrovlnek a špíny. Kuchyně obsahují bůhví jak staré nádobí, na podlaze je vrstva písku a v tom se válí dětské špinavé prádlo. No nic moc. Přitom tradiční indická domácnost má být minimálně jednou denně celá zametená a vytřená a všude jako ze škatulky. Ale to funguje jen když je manželka v domácnosti anebo mají sluhu.

Takže zpět k mému příběhu. Tady měli uklizeno, ale asi uklidili kvůli nám, to nevíme:-) V kuchyni byly všechny tři ženy a začaly vařit. Jak už jsem někde říkala, je jedno jak pozdě přijdete, začnou vařit teprve až přijdete...Indické domovy jsou většinou malé, často někteří členové domácnosti spí přímo na podlaze uprostřed hlavní místnosti, myslím, že tak to bylo ve zvyku před zavedením ložnic a postelí. (Staré chatrče jsou jednopokojové a není tam místo na postele pro velkou rodinu.) My jsme dostali jen takovou tu bambusovou rohož, jaká se u nás nosí na pláž, a na tom jsme spali na mramorové podlaze (je to mnohem tvrdší než na karimatce). Babička se svou dcerou spaly vedle nás přímo na mramoru, že to prý příjemně chladí. Nejsou to žádný změklouši. Indové často spí přímo na tvrdé železné posteli, bez jakékoliv matrace. Pokud mají matraci, tak je na naše poměry tvrdá jak kámen. Anbu říkal, že donedávna spal na tvrdém také a že pozitivní je, že z toho nikdy nebolí záda, že na tom stačí méně spánku a člověk je pak svěží. Asi 1,5 roku zpátky koupil dvě zápaďácky měkké matrace, jednu pro kočofery a jednu teda taky pro sebe, aby zjistil, co na tom je. Já teď zase zjistila, že když spíte bez matrace, opravdu se probudíte svěží po pár hodinách, protože máte tak otlačený tělo, že raději jdete něco dělat:-) Ale záda nebolí, je to takové otlačení kostí nebo co, to hned přejde. A každý den jsem to cítila míň a míň. Taky jsme měli cestovní moskytiéru, kterou jsme si k pobavení všech příbuzných každý večer instalovali.

Druhý den v neděli jsme jeli do chrámu, všichni kromě babičky, takže z toho byl rodinný výlet. Protože to bylo „kvůli nám“, rozumělo se samo sebou, že lístky na bus a pití, jídlo, cokoliv prostě, platíme my. Tak to bylo po celou dobu. Ale oni nás zase královsky hostili u nich doma. Jeli jsme busem na autobusák do Chidambaram a tam přestup a pak busem do vesnice s chrámem. V chrámové kanceláři nám řekli, že v pohodě, že svatbu mít můžeme (neexistuje něco jako zaplněný den, v chrámu je místa dost a může tam být několik svateb najednou), ale že musíme nejdřív přinést pozvánku. Zase! Tak se zdá, že mít pozvánku je zde první krok ke svatbě. Člověktu nejdřív vytiskne pozvánku. Tam napíše kdy a kde. A pak jde teprve kolečko po úřadech a kancelářích a jako „důkaz“ má tu svou pozvánku. Vtipné :-))) Pak na samotný obřad potřebují jen nějaký ID průkaz Anba (má pas) a můj rodný list (není to nijak oficiální, pořádné ověřování bude pak v registration office v Čennaji, ale stejně ho raději chci přinést superlegalizovaný a úředně přeložený).

Pro chudé Indy tu platí to, že v chrámě si můžete koupit takový žlutooranžový provázek (při festivalech to dávají i zdarma v tašce společně s banány, kumkumem, to je přírodní červená barva na značky na čele - a dalšími věcmi), na provázek se má pověsit zlaté tálí, přívěšek, ale chudí to mít nemusí, stačí ten provaz. Ženich ho uváže nevěstě kolem krku a jsou svoji... Stejně žádný ID průkaz nemají, nemusí nic s úřady řešit a žijí spolu šťastně (nebo taky ne) až do smrti.

Poznámka k ID: Ti, co jsou narození po roce '98, mají teď nově uzákoněno, že musí mít rodný list. Moc nechápu jak, když většina chudých dětí se prostě rodí doma a nikdo o tom netuší a RL dostanete jen při porodu v nemocnici. Prý je to tak, že se pak můžete do několika týdnů po porodu dostavit na úřad a oni Vám ho vystaví. Ale nevím, kdo se tam ve skutečnosti vláčí...

Takže výprava se bude opakovat s pozvánkou, to vůbec neva, moc se mi výlet líbil.

Knihovnu palmových listů přeskočím, to jsem detailně popisovala v minulém blogu, tam jsme byli druhý den a taky skoukli nějaký hotely.

Další den Anbův tatínek, to je historka sama o sobě.

Anbova maminka zemřela nějak kolem 55 na rakovinu prsu. Zjistila to prostě už příliš pozdě. Anbu byl v té době dlouhodobě za prací v Singapuru. Měl s ní hodně blízký vztah a tak se mu téměř zhroutil svět, ale prý to byl takový ten stav, kdy se zdál v pohodě, protože mu přišlo, že je stejně konec všeho, takže je všechno jedno, proč nějak vyšilovat. Když tedy o mamince mluvil v superlativech, jako kdyby byla supežena, brala jsem to s rezervou, že je to tou velkou ztrátou. Teď jsem ale zjistila, že o ní mluví v superlativech všichni příbuzní, včetně těch vzdálených. Prý půlka Kadalúru (to město, kde žili) jí zná a uznávali jí už za jejího života jako vtělení bohyně. Pomáhala lidem v nouzi, organizovala poutě na posvátná místa a tak. Anbův táta ji na zahradě postavil vlastní malý chrámek, o který se starala a brzy do něho začali chodit lidé z celého okolí a modlit se tam. Když byly tsunami starala se o lidi bez střechy nad hlavou, vařila pro ně a krmila je vlastní rukou, což se v Indii cení nade všechno. Vařila prý nejlépe z celé široké rodiny, vzpomíná na to i její máma. No a spousta dalšího.

Po její smrti byl Anbův táta sám. Po pár letech mu Anbu prý sám radil, ať si někoho najde a znovu se ožení. Tátovi sestry mu ale domluvily svatbu jinou...nikdo to přesně nepochopil, Anbu říká, že jsou to trochu čarodějky. Tajně ho oženily domluvenou svatbou s asi 16ti letou dívkou. Táta to pak tajil, bydlel s ní už jinde, ale zároveň i v Kadalúru a vymýšlel si, že jezdí za prací. V době, kdy to prasklo, už měl první dítě. Všichni tři bráchové se na něj naštvali, hlavně, že jim to tajil, ale i kvůli věku nevěsty a nebyli s ním téměř v kontaktu, brali to tak, že má nový život.

Nyní jsme ho na mou žádost jeli navštívit, jeli jsme jen my dva a babička, která věděla v jaké vesnici bydlí. Když jsme přijeli do centra vesnice, potkali jsme v místní restauraci vzdáleného příbuzného. Dal nám svého řidiče s džípem a ten nás odvezl za tatínkem. Tatínek staví nový barák, bydlí s novou manželkou na staveništi. Všude bordel, prach, různá domácí zvířata (kráva a tele, krocani a krůty mu skákali do klína, pes, co žral dětem sušenky a ty ho za to mlátily po hlavě...a tak), dvě malé děti 3,5 a 1,5let, mladá manželka, krásná, ale očividně ne moc chytrá. Anbův táta švihák, co vypadá tak na 45, má husté vlasy a očividně mu tělesně nový život svědčí, ale trochu se mu to vymyká z rukou. Dětem se správně nevěnují, chovají se trochu jako malá zvířátka, jsou očividně zaostalé. Anbu byl z toho trochu zdrcený, bylo mu dětí líto (v porovnání s neteří Bannu neuvěřitelný rozdíl) a říkal, že teď ví, že to jak oni žili, je hlavní zásluha jeho mámy. Že za všechno vděčí jí. Četla jsem před pár měsíci indickou pohádku, která je přesně o tom. Poučení z ní je, jak se rodina má, jak prospívá, je zásluha hlavně ženy. Žena, co to prohlásila, byla princezna, mladší ségra královny. Ta se naštvala a provdala jí za žebráka-vdovce, ať se teda ukáže. Ona mu tak radila co a jak má dělat, až se stali hrozně bohatí, mezitím království upadalo a oni od nich odkoupili všechny pozemky. Nakonec se zase usmířili a vše dobře dopadlo.

Přitom Anbův táta je inteligentní a schopný...i podle toho co táta vyprávěl. Jen potřebuje také schopnou ženu. Z nás byl ale nadšený, mluvil se mnou anglicky (má ale vykřičené hlasivky, prý měl v práci na starost spoustu lidí a musel je všechny ukřičet) a ukazoval mi staveniště a farmu a dal nám 1000rs. Když Vám v ČR dá někdo starší z rodiny peníze, hodí se odmítat, nebo aspoň hrát divadýlko, že to nechcete (což mi bylo vždy proti srsti). Tady ale to máte vždycky přijmout a dotknout se jeho chodidel a dostat tak požehnání. Což jsem nevěděla, takže jsem začala odmítat, což byl trapas, ale naštěstí ne takový, protože je všem jasné, že jsem z jiné kultury:-)

Padnutí k nohám zní pro nás strašně, jako že se ponižujeme, ale oni to tak nevnímají. Naopak, berou to jako úžasnou možnost dostat pozitivní energii a rádi toho kdykoliv využijí. Starší lidé totiž mohou mladším lidem předat nějakou energii, získanou životem, když Vám takto požehnají. Už jsem to zkoušela s babičkou a myslím, že to fakt funguje:-))) Ale nevím, třeba je to placebo nebo síla tradice nebo co já vím, už tu asi hrozně indičtím:-)))

Výsledek návštěvy byl celkově pozitivní. Anbu zavolal Ašvinovi a táta poprvé mluvil se svou dvouletou vnučkou (samozřejmě začala odříkávat abecedu...), tak to bylo takové dojemné. Babičce se tam dokonce nějak zalíbilo (ráda jezdí po návštěvách) a nechtěla jet zpět :-))) A táta teď Anbovi každou chvíli volá a říká, že příští týden přijede na návštěvu. Anbu říká, že to jenom tak říká, že nepřijde, tak uvidíme, my ho zveme.

Další den jsme se přesouvali s babičkou do její vesnice, tam bylo krásně! O tom bude pokračování.

FOTKY k celému výletu jsou i s následnou vesnicí (ale moc jsem tam nefotila...) jsou zde.