Babiččina vesnice

Po návštěvě strýce jsme se přesouvali s babičkou a její dcerou do zapadlé vesnice Vellůru kus za Chidambaram (neplést s jiným větším Vellůrem u Čennaje). Po cestě jsme se stavili ve slavném chrámu v Chidambaram, je zasvěcen Natarádžovi, tančícímu Šivovi. Má 4 vchody a zlatou střechu – opravdu je z pravého zlata, oslnivě zářícího. Indie měla, dříve než ji Britové vycucali, neuvěřitelné bohatství. Když se kšatrijové, válečníci a králové, ženili, byli často oblečení jenom do zlata (je otázka jak moc oblečení na sobě měli...). Indické nevěsty mívaly tolik zlatých řetězů na krku, že každý o něco delší, postupně sahaly až na stehna. A v chrámech bylo bohatsví největší, na to přišli už muslimové a první vesele drancovali, pak Evropani. Jih Indie byl vždycky trochu daleko a tak se tu zachovalo původního nejvíce.

Seděli jsme v klidu v chrámu a pozorovali kozu, která se bavila tím, že nic netušícím sedícím dívkám žrala jasmínové květy z vlasů. Chrám je častým místem na rande, takže dívka zabraná do hovoru si nevšimne kozy plížící se za ní, koza rychlým pohybem chňapne a vyškubne jasmín i s pár vlasy, dívka zařve, ale když se ohlédne, jen se zasměje a pokračuje v hovoru. Já si chytře přes hlavu hodila šál a chránila tak své květy i vlasy.

To, že v indických chrámech se můžete v klidu posadit a pokecat s přáteli je super. Je při tom taková vznešená atmosféra, takže hovor se směřuje na nějaká „vyšší témata“ a člověk se nebaví o blbostech.

Už někdy mnohem dříve mi Anbu řekl, že chrámy (asi ve všech společnostech původně) měly i jiné funkce. Zaprvé slouží jako ochrana před válkou a živelným neštěstím – správný chrám je na vyvýšenině, má vysoké a tlusté zdi a uvnitř je chládek a stín. Uvnitř správného chrámu je také jezírko – zdroj pitné vody (o její pitnosti dnes pochybuji), a má zde někde být i zásoba jídla. Prostě se tu může schovat celé okolí. Zároveň chrám sloužil místo školy – zdi starých chrámů jsou popsány různým učením, znalostmi všeho možného. Pak samozřejmě náboženská funkce, která se využívala mimo jiné k ovlivňování lidí, podobně jako dětí – výhrůžky a sliby – když budeš dělat to a to...Je zde i forma tělesných cviků, kdy různé poklony a kliky před bohy, tahání za uši a určitý počet obíhání soch je vlastně rozcvička. Také se zde odehrává „vyšší“ zamyšlení se nad svým životem, potkání sousedů, posezení, popovídání a pro mladé důležité – namluvení si partnera. Vše platilo spíše před „modernizací“ Indie a dnes to platí méně a méně.

Pak jsme dojely autobusem č.32 do Vellůru, malé vesnice, kde většina příbytků jsou chatrče. Takovou krásnou chatrč má i babička. Uvnitř je celé vybavení vyrobeno z bambusu, Podlaha a zdi jsou oplácány hmotou, která vznikne spojením kravského trusu a hlíny, je pak tvrdá a hladká, má antibakteriální účinky a příjemnou vůni přírody (opravdu to nesmrdí, ale voní). Z toho materiálu je vymodelována i přízemní kuchyň – jakoby sporáky na podlaze, dole je prostor pro oheň a nahoře je díra, do které se vsadí hrnec. Postel je dřevěná konstrukce vypletená provazy, jako houpací síť, ale nehne se to. Postel je tam ale jedna, spíš taková pro hosty, Teď jsem ji dostala já, spalo se tam krásně. Zbytek spal přímo na zemi, na bambusových rohožích. Elektřina měla takových odstávek, že více nešla než šla, tipuji, že tak 1:4 šla. Tak jsem si i zkusila mlít čatný na starém kameném mlýnku, i když tam už všichni dnes mají elektrické mixéry a mlýny. Ano, v těhle chatrčích. když jde elektřina, zní zvuk televizí, větráků, mixérů a elektrických kamenných mlýnů. Jen když nejde, vrací se ke starému náčiní a místo televize venku klábosí.

Jediným problémem pro zápaďáka tu je, že nemají záchody. Nedostatek záchodů Vás překvapí kdekoliv v Indii. Když se zeptáte na WC, třeba i při zdravotní přestávce na cestě dálkovým autobusem, lidé často rozhodí rukama a řeknou Vám „open toilet“. To znamená, že můžete kdekoliv. Je prý nějaký vtip, že na indických ulicích „you can't kiss but you can piss“ (nemůžete se líbat, ale můžete čůrat). Ve městech je to fakt nechutné, ale na vesnicích je to zkrátka součást přírody. Naštěstí naše babička je asi jediným obydlím, které záchod má, na zahradě, dokonce luxusní. I tamější velké zděné baráky, celkem nově postavené, záchod nemají, protože obyvatelé raději chodí ven. Babička si zděný splachovací záchod s koupelnou v jednom nechala postavit částečně i kvůli Anbovi. Když k ní přišel na návštěvu, nechtěl chodit do přírody. Chodil tedy k jedněm lidem, kteří si také nechali postavit záchod, jenže pak ho nepoužívali. Záchod byl v hrozném stavu, on si ho vždy znova vyčistil a po dobu pobytu používal.

Po cestě jsem u jedné vesnice viděla celkem nové veřejné záchodky, které očividně ležely ladem a zarůstaly, nikdo z vesnice je nepoužíval.

Vyzvěděla jsem, jak přesně na vesnicích systém open toilet funguje. Tak zaprvé, každý má „svoje místo“ kam chodí a ví se, že je to jeho místo. Někde v lese nebo v poli. Zadruhé, když je sucho (což je většinou), vznikají v zemi trhliny, takže kadí do nich a bobek je tak schován. Zatřetí chodí většinou na záchod pravidelně a to brzo ráno za šera a tak nejsou vidět, zvlášť to platí o ženách. (Opravdu Indové chodí na záchod pravidelně ráno, i ti, co bydlí v městských bytech se záchodem, aspoň co mám tu zkušenost.) Začtvrté po záchodě se jdou ihned umýt do koupelny. Koupelna je většinou klasická pumpa u každého obydlí, zem je zde vyložená kameny, takže nevzniká bahno a kolem je konstrukce z bambusových tyčí zakrytá banánovými listy, takže máte soukromí. Jsou tak na to zvyklí a jsou tak spokojení a normální záchod nechtějí.

Čas jsem zde trávila s dětmi, s kozami a s mou nejlepší tamilskou kamarádkou Džamunou. S tou se jedinou můžu normálně bavit v tamilštině. Neumí anglicky ani slovo, takže se musím snažit mluvit tamilsky. Zároveň je přirozeně chytrá, nějak svoji tamilštinu jako jediná umí přizpůsobit mojí a domluvíme se skoro na všem, včetně takových těch holčičích rozhovorů, i když hodně zjednodušených. Džamunu znám už on minula, hned jsme si padly do oka. Je jí asi 32 a schovává se před chlapama, nechává se vidět jen od dětí a žen. Bylo to tak dřív zvykem, že dívka od první menstruace do svatby byla ukrývána před zraky mužů. Jenže svatba měla být někdy do dvaceti:-))) Po ní to nikdo nechce, ale ona to sama dodržuje. Přitom je to aktivní žena „od rány“, žádná stydlivka, všechny děti jí mají rády a ona je má všechny pod palcem. Nosí polosárí, je krásná, jen má trochu horní zuby vystrčené dopředu – to má v Indii více žen, prostě jako malé nenosí rovnátka na rozdíl od nás nebo je to nějaká genetika, nevím. Je to Anbova sestřenice, myslím dcera bratra Anbovi mámy, což znamená, že teoreticky by si jí měl vzít on nebo některý z jeho bratrů.

Indové mají jiné názvy pro bratrance a sestřenice, podle toho od koho. Podle nich se geneticky dětí jen určitým způsobem. Některé bratrance a sestřenice nazývají sestry a bratry a pokud by se chtěli vzít, je to nepřípustné, společnost je nepřijme. Naopak jiní bratranci a sestřenice se brát mají. Pokud jste z tradiční indické rodiny, než provdáte svou dceru, musíte ji nejprve nabídnout jejímu příhodnému bratranci, protože ten na ní má první právo. Zrovna tak bratr její matky (takže můj bráška Honzík by si podle indického práva klidně mohl vzít mojí dceru). Pokud ji z rodiny nikdo nechce, pak ji můžete nabízet dál. Nevím, zda to skutečně sedí s genetickými výzkumy, je fakt že to asi Indové za ty tisíce let mohli vypozorovat. Bylo žádoucí, aby dívka zůstala pokud možno v rodině. Samozřejmě, stejně se tam ty geny asi opakovat budou a moc zdravé to není...Nakreslila jsem Vám, kdo s kým a jak může, v podstatě platí, že se podle nich geneticky dědí více přes muže.

V době, kdy Anbova máma měla děti, se rodili v rodině rodině samí kluci. Všichni už chtěli holku. Pokaždé v porodnici čekal natěšený zástup bratranců na svou budoucí sestřenici-nevěstu (malí kluci kolem 5-10ti let), ale pokaždé odešli zklamaní, protože Anbova máma porodila samé syny. Dneska je naopak v rodině samá holka. A oba dva bráchové Anba mají každý jednu holčičku a prý jim stačí jedno dítě. (Nyní je do Indů cpáno horem dolem, kvůli populační explozi, že mít jen jedno dítě je ze všeho nejlepší. Bohužel to poslouchají asi jen ti vzdělanější...) Takže už jsme pocítili rodinný tlak my, že prý mám porodit syna. Naštěstí prasklo, že žena Anbova staršího bráchy je ve 4. měsíci, nějak si to asi rozmysleli, tak doufám, že syna budou mít oni a my si budeme moci porodit co budeme chtít :-D

No tak tahle Džamuna by teoreticky mohla dostat Anba za muže, ale Anbu nejevil zájem, i když jako malí prý byli dobří kamarádi. Nyní se před ním Džamuna schovává, což je další pozitivum, že jsem s ní vždy sama a nemám žádného překladatele. Džamuna se konečně rozhoupala k svatbě, už jsme si říkali, co s ní je, jestli nemá nějaký špatný znamení v horoskopu. Ale asi ne, asi jen dosud nechtěla. Hledáním ženicha pověřila svého mladšího bráchu (většinou to tak je, že hledá sourozenec), prvního odmítla, že je moc malý (ach jak je hloupá... ;-)), druhého, už nevím proč a toho třetího už už chtěla odmítnout, že je moc starý a plešatý, ale její bráška se vzpouzel, že už toho má dost, že už dalšího ženicha hledat nechce, tak tedy svolila....To je super výběr co, představte si to. Chudák ani neví, podle čeho má vlastně vybírat, když nápadníka vidí na pár minut. Tak vybírá podle výšky a počtu vlasů...jakmile řekne ne, už si to nemůže rozmyslet. I když třeba třetí nápadník je horší než ten první, už nemůže vzít toho prvního zpět. Už ale vybrala a nemusí to řešit, je rozhodnuto na celý život. Svatbu bude mít v listopadu ve chrámu Vaitheeswaran a řekli jsme si, že si vzájemně na svatby přijdeme. Zas tak ten ženich starý není, myslím, že je asi o pět let starší než ona, aby jste si nemysleli, že si bere dědka...jen mu asi více řídnou vlasy. Prý dokonce pracoval několik let v Evropě, tak bude světaznalý. Myslím, že pro formálně nevzdělanou, 32letou Indku z vesnice je to dost dobrá partie, tak snad s ním bude šťastná. Už se prý docela se těší, ale hrozně se směje, když se na takový věci svojí tamilštinou snažím ptát.

Další akce na vesnici byl porod koz sousedky od naproti. Je to Anbova teta, její syn, Anbův bratranec bydlí v Čennaji a už několikrát byl u nás na jídle. Kontroluje lidem pitnost vody (to je jako jeho povolání). Je mu asi 23. Jeho mamince Anbu říká Atai = teta. Pro označování různých druhů tet mají také různá jména. Zatímco pro něho je to Atai, pro mě je to Čitty, a teta, která je pro něho Čitty je pro mě Atai. No čert aby se v tom vyznal... Koza této tety porodila dvě kůzlátka, oba kozlíci. Pojmenovala jsem je Ocásek a Kozlík, což se tetě zalíbilo, tak snad jim to zůstane. Teda asi tak rok, než se prodají na maso...Měla jsem mateřský záchvat a přemlouvala Anba ať si za měsíc vezmeme jednoho kozlíka...ehm. Nevím, kdo by ho pak jedl.

Poslední akcí byla akce odpadky v podvečer před odjezdem. Jak jistě víte, Indie má s odpadky ohromný problém a je to stále horší a horší. Všude se válí vrstvy obalů od všeho možného. Myslím, že je to zkrátka tím, že lidé byli dříve zvyklí vše vyhazovat na zem, protože vše bylo z přírodního materiálu. Průmyslovou revoluci Indie přeskočila, ta jí byla jenom vstříknuta do žil a nyní vstoupila rovnou do informační revoluce. Jenže nezpracovaná průmyslová revoluce se projevila, Indové nevstřebali, že se mají musí chovat jinak než předtím a ekologická katastrofa je zde na spadnutí. Chytřejší Indové si to uvědomují, ale stejně se podle toho nechovají, protože mají pocit, že je to zkrátka ztraceno a není jiné cesty, ale spíš jde o zvyk a lenost ho měnit. Všemu nahrává nedostatek odpadkových košů. Anbu byl v tomto neindický už když jsem ho potkala, jiní západní turisti na něm už kus práce odvedli:-) Stejně ale nebyl natolik důsledný jako já a musel se ode mě přiučit ještě více. Já nic mimo koš zásadně nevyhodím, pokud je to problém tak otravuju tak dlouho, aby to ostatní pocítili, i když vím, že následek mého chování je nulový. Říkám si, pokud to bude dělat více lidí, něco se změní. Každý musí začít sám od sebe a takové ty průpovídky. V přírodě odpadky nosím s sebou, což je pro Indy naprosto nepochopitelný a směšný. Ve vlaku většinou odpadky uschovávám, protože tam není koš. Nikde. Spolucestující mi ukazují, že se vyhazují odpadky z okna, někdy mi je dokonce vyrvou, že jsem tak nechápavá a uspokojením mi předvedou, jak se to dělá. Anbu jim vysvětluje náš úhel pohledu, že je to špatné blablabla, někteří pokyvují, ale že to už nejde změnit, méně vzdělaní vůbec nechápou, ani se jich ta myšlenka náznakem nedotkne, jen si očividně myslí, že to jsou známky bláznovství. Dětské plenky, petlahve, obaly, všechno letí z okna. To samé z auta. Ašvin, vzdělaný a chytrý Anbův brácha říká svojí dvouleté dcerce „vyhoď to!“ a stáhne jí okénko. Bannu vyhodí obal od sušenky ven z auta a je pochválena, jaká je to hodná holčička. Auau, mě to úplně bolí, když vidím, že to dostává do krve i další indická generace, možná záchrana Indie před ekologickým neštěstím....Ještě příběh z vlaku: Když jsme se vraceli do Čennaje ze severu, jeli jsme trochu lepším vlakem a před každýma záchodkama byl odpadkový koš! Zajásala jsem, jaké je to zlepšení a že snad přeci jen Indie směřuje k zářné budoucnosti a všechny odpadky jsem tam vzorně nosila. Koš se celkem plnil, i když lidé všechno stejně vyhazovali z okének, ani nevím, jak se tam vlastně dostaly jiné věci než ode mě. Ve vlaku jsme dostávali jídlo, na umělohmotném tácu bylo papírové prostírání a na něm papírové nebo aluminiové vaničky s jídlem. Po jídle všichni vyklepli odpad z okénka a vrátili jen ten umělohmotný tác – podobně jako ve fastfoodech, ale místo do koše to vyklepnete z okna. Když jsem se pokoušela vrátit tác i s odpadky, ukázali mi, že je mám nejdřív vyhodit z okna. Tak jsem šla do koše, za hromadného pozdvižení, všichni na mě volali, že to dělat přece nemusím, že tu je okno. Myslím, že to bylo už i na Anba moc, ale toleroval mi to a poslušně dělal to samé co já. Měla jsem z toho pozdvižení dobrý pocit, jen ať se o tom mluví, čím více lidí se ta myšlenka alespoň lehce dotkne, tím lépe. Po dvoudenní cestě vlakem jsem jednou cestou na záchod zahlédla, jak se slavný koš ve vlaku vyprazdňuje. Pracovník ho prostě popadne a vysype ze dveří jedoucího vlaku a je vymalováno! To mě naprosto položilo. Indii prostě už není pomoci...

Myšlení těch lidí je tolik jiné. Samozřejmě, že existuje tolik neziskových organizací, které se snaží proti odpadkům bojovat, některá města zahajují politiku hlásající „clean city-green city“, tyto nápisy působí vzhledem ke stávajícímu stavu směšně. Snad to pomalinku nějaký účinek mít bude, jen se bojím, že tak pomalý, že to nebude stačit. Ti, co jezdí do Indie delší dobu, říkají, že třeba za posledních deset let je to rok od roku horší a horší. Zatím jediné místo, kde je čisto, jsou některé hlídané parky, jsou zde odpadkové koše s nápisem „use me“. Ale lidé vyjdou ven z parku a v běžném prostředí zase všechno vyhazují na zem. A bůhví, kam pak zaměstnanci vyprazdňují ty odpadkové koše z parku...

Ve vesnici Vellůr se mi neuvěřitelně líbí, vše je tam úžasné a přírodní, ale i zde je vše zavaleno odpadky. Tak jsem si celou dobu fňukala, jak by to bylo bez odpadků dokonalé, že se Anbu rozhodl, že uděláme pokus na zdejším obyvatelstvu a začneme je ekologicky vzdělávat. Samozřejmě reakce stejné jako ve vlaku, naprosté nepochopení, co je tady špatně. Začali jsme s uklízením babiččiny zahrádky. I ona vše vyhazuje zkrátka ze dveří chatrče. Anbu vyrobil napichovátka jako mají pražští uklízeči ulic a vyčistili jsme celou zahradu, opět za pozdvižení. Hlavně babička nám nadávala, ať toho necháme, co si o ní pomyslí sousedi, že jí hosté uklízí zahradu. Děti na to koukali s veselím. Vše jsme nahromadili na hromadu a zapálili. Celá zemědelská vesnice tou dobou čekala na déšt, který měl nějaké zpoždění a ne a ne přijít, i když dělali obřady v chrámě a podobně. Anbu řekl, že má tušení, že dneska déšť přijde, i mě se zdálo, že cítím vodu ve vzduchu (mám vycvičený nos z tábora v Českém lese). Protože jsme už byli zoufalí, že vesničani naši činnost nechápou, začal Anbu mimochodem rozhlašovat, že pálení odpadků přivolá déšť, protože je to správná činnost. Oheň hořel a smrděl – ale co jiného zde můžete udělat s odpadky než je spálit, žádná spalovna s filtrem tu není. Jedna ženská říkala, že určitě dneska pršet nezačne, že se klidně vsadí. Anbu se s ní vsadil přede všemi o 1000rs. Po spálení odpadků jsme se šli vykoupat do řeky (kde mimo jiné žijí velcí krokodýli, ale vesničané vždy vědí, ve kterém záhybu řeky zrovna jsou) a když jsme byli ve vodě začal silný déšť. Říkali jsme si, že možná měl Anbu pravdu a že jsme přivolali déšť, měli jsme takový spirituální pocit, že přeci jen jsme naším činem udělali nějaký energetický posun v tomto místě. (Pokud to nechápete, nechte to být, to je jen druh magického myšlení...:-)) Brodili jsme se bahnem zpátky, já bosa, protože moje celokožené sandálky jsou ve vodě nepoužitelné. Když jsme procházeli pod stromy, řekl Anbu, že to tady musíme proběhnout. Na zemi byly nějaké trnité rostliny, kterým se za běhu nedalo vyhýbat, ale prý mám běžet a na nic se neptat. Potom mi řekl, že to bylo proto, že jedovatí hadi na stromech se za mokra občas neudrží a padají na zem, když se strefí do člověka, tak ho uštknou, takže během jsme eliminovali šanci, že se to stane...Ve vesnici po paní, která prohrála sázku, nebylo ani vidu ani slechu, ale nijak jsme se po ní nesháněli, jen jsme měli pocit zadostiučinění. Nejspíš náš vliv zatím bude nulový, ale možná bychom museli působit dlouhodobě a opravdu by to něco změnilo...nevím. Anbu ale před deštěm nestihl babičce vykopat odpadní jámu, kam by měla odteď házet odpadky a jednou za čas je spálit. Babička řekla, že to druhý den zadá někomu za práci, a že si vlastně vzpomíná, že odpadní jámy a tento postup byl dříve běžný...ale lidi nějak zlenivěli. Vůbec, dřív skoro všichni bydleli na vesnicích, takže ti aktivnější a chytřejší tu vesnici jakoby táhli, udávali směr. A přihlouplé vesničany (opravdu se to tak o většině musí říci) ovlivňovali jako děti, protože se na ně nedalo jít přes rozum, museli jít přes náboženství a rituály a podobné věci. Jako my jsme se k tomu v zoufalosti uchýlili, když vysvětlování, proč je dobré nemít všude odpadky selhávalo. Jenže dneska se ti aktivnější a chytřejší stěhují za štěstím do měst. Na vesnicích zůstávají většinou ti línější a hloupější a vesnice upadají. Ale co si budeme povídat, taková tendence je všude ve světě. V západním světě se zlehka objevuje návrat k vesnickému životu, k obdivu starého způsobu života a starých tradic. I v ČR znám vesnici, kam se za posledních dvacet let nastěhovala spoustu alternativních Pražáků, vesnice vzkvétá a kulturně žije jako žádná jiná. Odehrávají se tu všechny staré tradice, masopusty, vynášení zimy, koncerty a už nakazili i původní upadající obyvatelstvo. Myslím, že Indie si na něco takového ještě počká. Vesničané v Indii na moje nadšení z ručních mlýnů a dělání věcí postaru koukají s úsměvem stylu „nojo, ty máš všechen luxus a peníze, nevíš o čem je tady život“ a asi mají pravdu. Asi je život na indické vesnici opravdu těžký, ale myslím, že ne tak jako v indických městech, pokud v nich nemáte dostatek peněz. Vše zhoršuje fakt, že i na vesnicích všude svítí televize, které do lidí hustí, co musí nutně mít aby byli plnohodnotní a tak dále. Jenže oni zkrátka mají jiný rozpočet a tak si myslí, že jsou teda strašní chudáci, když nemůžou mít všechny výdobytky moderní doby. Já mám na to ale ten moderní, alternativní a romantizující pohled, takže mě vesnice přijde až na ty odpadky ráj...

No, už budu končit. Druhý den jsme odjeli brzo ráno, protože Anba čekala v Čennaji práce. Za pár dní na to jsem zjistila novinku, která naprosto překopala naše veškeré plány i neplány. Naše ekologické působení ve Vellůru touto jednorázovou akcí tedy skončilo a Vellůr se bohužel nestane vzorovou vesnicí, na kterou se budou jezdit dívat inženýři z celého světa....The End.