První dny v Čennaji

Zpátky v Čennaji

Rozhodla jsem se zatím napsat něco z Čennaje, aby jste také měli nějaké aktuální informace a nečetli jen měsíc staré zážitky. Zážitky z cestování dopíšu, ale do konce srpna musím napsat seminárku o 12ti stránkách, zatím mám 2,5 a zítra jedu na dva týdny na workshop o starých tamilských nápisech. Takže pokračování vyprávění z cest asi až v září:-) No, uvidíme...

V Čennaji jsme jen asi 11 dnů, ale už se tu cítím dost zabydlená. Když v Indii odjedete víc než na týden, byt se pokryje opravdu vysokou vrstvou prachu a začnou ho obývat různí živočichové. Anbu si domluvil kamaráda, co to tam skočil trochu předzamést, ale stejně. Krom toho byt předtím půjčil dvěma kamarádům. Jeden z nich, Džejšenkar neboli Džej (budu vše přepisovat do čj:-), je Anbův nejlepší kámoš. Nyní se stěhoval a bytu využil jako mezi-přístaviště a doteď tu má nějaké věci, které si snad nikdy neodveze...A udělal tu pěkný bordel. Na druhou stranu jsem od něho dostala krásnou zelenou velkou plechovou šatní skříň! Má uvnitř skříňku se soškou Ganéši na poklady a má kliku jako od staré Škody Octavie. Tak mu odpouštím. Nazývá mě tamilsky svou mladší sestrou a já mu mám říkat “Džej An-ná” (n se vyslovuje s jazykem otočeným nahoru na patro) - starší bratře. Tak se v Indii vymezují vztahy, které mají být naprosto asexuální, aby nedošlo náhodou k omylu. Docela praktické. V severní Indii oslovoval Anbu všechny ženy Didi – sestřičko, zvláště ty starší tím byly dost polichocené. Muže pak Baj-ja, bratře. Někdy se Vám stane, že Vás anglicky mluvící Ind osloví “sister”, tak se nebojte, nejde o nějakou sektu, ale o slušné vychování a navíc se nemusíte bát, že by Vás (aspoň nějakou chvíli než si to rozmyslí) sexuálně obtěžoval.

Druhý byl mladší brácha jiného A. kamaráda, Džesu. Je mu 18 a do bytu se vydal aby na to se svoji holkou poprvé vlítli. Neměli by totiž jinak kde. Chodí s dcerou tamilského vysoko postaveného politika (raději nebudu upřesňovat pikantní informace). Prý Anbovi říkal, že kdyby potřeboval nějaké peníze, stačí říct, jsou to přeci peníze všech. Dostávali jsme na cestách podrobné info jak se věc má a kdy se to konečně povedlo. Anbu mu dával různé rady do života a taky o antikoncepci. Každopádně, když teď v Čennaji přišel účet na elektřinu, dost jsme se divili, asi 3.500 tisíce rupií. Normálně i v horkém období to nepřesáhne rs1500, v zimním období je to jen kolem rs300. Po pár telefonátech Anbu od Džejšenkara vyzjistil, že přišel do bytu 4 dny po Džesovi a byt byl celý vymrzlý, včetně záchodu. Byla zapnutá klimatizace, co je v ložnici, na 16stupňů. Nyní se však Džesu najednou k placení nemá a alespoň část zaplatí jeho starší brácha :-P

My klimatizaci zapínáme jen „na usnutí“, protože já ten její vzduch vůbec nemám ráda. Když je ale člověku vedro, tak je to příjemné osvěžení, to zase jo. Každopádně, aby se zima rozpálenou Indií rozlezla do celého bytu, to muselo být!

Bydlíme v odlehlejší části Čennaje, ale ne zase moc, i do centra se lze dostat docela pohodlně. V klidné ulici bez provozu, v malinké bytovce, co má tři patra, v každém dva byty. My máme byt v přízemí. Vejdete do hlavní místnosti, kde se jí (na zemi, jako ve většině domácností v Indii) a je zde stůl s velkým počítačem. Vpravo je chodbička, která ústí do záchodu („tureckého“), koupelny se sprchou a do dvorku, společného se sousedy z okolních bytovek. Jako všude v Indii, dvorek je plný odpadků, bahna, bordelu, koček a jiný havěti a v tom se sušší prádlo. Prostě milimetr za domem Vám byt končí a začíná nebezpečná džungle. Lidé z horních pater kdykoliv vyhazují odpadky a zbytky jídla Vám na hlavu. Na střeše domu jsou kanystry s vodou, které občas přetečou a voda teče na dvorek. Prádlu tedy hrozí všelijaké nebezpečí a není ho radno sušit moc dlouho, jinak můžete prát znovu. Krom toho všichni používají šňůry všech, takže se Vám stane, že nenajdete místo na své šňůře (ale v Indii nic není stoprocentně Vaše, cvičí to nepřipoutanost k věcem) a musíte ostatním suché prádlo haldovat na jedno místo. To samé se může stát s Vaším suchým prádlem, jednou jsem ho dokonce našla na špinavé zídce. Je to zkrátka každodenní dobrodružství.

Prádlo peru v ruce, pračku většina domácností nevlastní. My nevlastníme ani uklízečku nebo lidskou pračku. Dříve prý Anbu měl doma tři sluhy, co ho obskakovali, ale co začal cestovat, asi 4 roky zpět, změnil se názor na život a na svět a vše si dělá sám. No, teď si zařídil mně ;-) Ne, o práci se dělíme, pokud teda nemá nějakej spěchající projekt, což asi tři dny z těch 11 měl, dělal nějakou animaci.

Mě se to také líbí, je to takový jednoduchý život alá v táboře v Českém lese, kde jsem vždycky byla nejšťastnější a hlavní náplní přitom tam je obživa, udržování základních životních potřeb a hygieny bez moderních vymožeností. Jen je to ve větší přírodě. Do větší přírody se ale máme taky záměr do budoucna přesunout.

Další dveře vedou do ložnice, kde je 1,5 lůžko s krásnou moskytiérou jako nebesy. Taky stůl, u kterého teď sedím a píšu na svém notebooku. Další průchod bez dveří z chodby vede do miniaturní kuchyně. Z kuchyně je okno do dvorka. Sousedky věšící prádlo Vám do okna bezostyšně čumí, vyptávají se, co vaříte, případně Vám do toho tamilsky kecaj („ne tolik oleje, jen lžičku!“ a podobně). V Indii prostě soukromí moc nejedou. Krom toho do bytu každou chvíli přijde nějaký kámoš, to se pak dveře ven nechávají dokořán otevřené. Vůbec v hodně domácností dveře vůbec nezavírají, asi jen na noc. Děti běhají sem a tam. Ve vesnici mě to zas tak nepřekvapuje, ale je to i ve městech. Vím, že naši Romové to mají se soukromým dost stejně, tak už chápu, odkud si to přinesli. Uvidíme, jak s tím bude má evropská duše pohodlná do budoucna, zatím mě to, jako vše v Indii, udivuje a baví.

Anbu mě začal učit vařit. Založila jsem si na to kuchařku a snažím se pak věc zopakovat, zatím víceméně úspěšně. Už umím: dósu (placka ze zkvašené rýže, ale dělám ji z kupovaného těsta, musím se to ještě naučit sama dělat. Na to ale nejdřív potřebuji ruční mlýnek- na tu rýži, ale rozhodla jsem se, že nechci elektrický, ale mlít to v ručním kamenném postaru, jako to dělají na vesnicích. Když to Anbu někomu říká, nikdo nechápe, že jdu proti proudu doby. My se naštěstí chápeme. Tak až bude čas, musíme někde nějaký sehnat, asi jedině z druhé ruky), idlí (ze stejné mouky bochánky v páře), kokosové čatný (z čerstvého kokosu), rajčatové čatný, sambar (speciální omáčka se zeleninou a zahuštěná žlutou čočkou), kára kulambu (pálivá omáčka se zeleninou, jemně nakyslá). Dneska jsem se naučila další věci na návštěvě, ale neměla jsem zápsiník, tak nevím. Krom toho občas děláme těstoviny. Jinak je rýže, Indové jako ostatní asijské národy sní obrovské množství rýže každý den. Četla jsem někde, kolik na osobu, je to pro nás nepochopitelné množství. V jedné porci je tak třikrát tolik rýže než u evropského jídla s rýží jako přílohou, protože těch omáček používají k rýži jen maličko. A to mají všichni minimálně dvakrát denně. Samozřejmě mluvím o těch, co na to mají peníze. Rýže je ale levná. Jsou tedy rozličné druhy, (až po luxusní jasmínovou atd.) některé jsou drahé.

Návštěvy. Většinou Vás pozvou na oběd nebo večeři. Jak už jsem psala z Indie posledně, znamená to, že v tu chvíli, kdy přijdete, začnou teprve několikahodinové vaření, kdy šilháte hlady a čicháte voňavé výpary. Po 2-3 hodinách Vás nacpou k prasknutí (sami vetšinou nejí) něčím tak strašně pálivým, že u toho brečíte, což je výhoda, protože jídlo je většinou málo slané. Ale jinak je výborné! Po jídle se ihned předpokládá, že vypadnete. Prostě opačně než u nás, takže: hlavně nechoďte k nikomu na oběd hladoví!

První byla předem plánovaná večeře u jednoho známého z Andhra Pradéše, který tu bydlí již asi 15 let. Když bylo Anbovi 18, zamilovala se do něj 13ti letá dcera tohoto známého. Začla chodit k němu domů uklízet. Anbu se k tomu nejdříve stavěl, jako že jo . V tu chvíli se změnila a začla se chovat velmi panovačně, což Anba vyděsilo a z celé situace vycouval. Na dlouhou dobu pak měl z žen hrůzu. Ona se pak vdala když jí bylo 15, prostě byla nějaká „nadržená“, nebo zkrátka psychicky vyspělejší a hrnula se do toho. Nyní nám ukazovali fotky vnoučat. Manželka tohoto kamaráda pracuje přímo v bytě, který má stejný počet místností jako náš, jen menších. A místo ložnice je pracovna. Ručně se zde tiskne hlavičkový papír pro firmy. Ukazovala mi jak, tiskla zrovna oranžové logo vedle adresy. Každý papír zvlášť, ručním lisem. Papír přiklopit vyříznutou šablonou, šablonu potřít barvou, odklopit, dát sušit. A takdále několiksetkrát. Mezitím šli chlapi kupovat kuře. Pak teprve začla vařit. Výhodu toto vaření během návštěvy má, že mohu pomáhat a tak se něco přiučit. Ženy se zase díky návštěvě u toho nenudí, poslouchají konverzaci z vedlejší místnosti, občas se i zapojují. Některé ženy zapojují muže do krájení zeleniny a drobnějších prací, prostě jim to do „obýváku“ přinesou.

Do toho se pustil nový tamilský film „Nán í“ - Jsem moucha. Příběh o klukovi, který se zamiluje do dívky a několik let jí všude něžně sleduje a nenápadně jí pomáhá. Například, když je výpadek elektřiny, svítí jí velkou baterkou do okna, že může pracovat i v noci a podobně. Také jí píše smsky. Ona o všem ví a chová se velmi odmítavě, my však tušíme, že se jí to dost líbí. Až jednou potřebuje jít nutně do práce v noci a bojí se sama. Pošle mu prázdnou sms a on přiběhne. Ona se tváří že neví o co jde, vůbec s ním nemluví a nechá se doprovázet. On je štěstím bez sebe, protože pochopil, že to znamená ano. Zní to šíleně, ale holky se tady takhle často chovají, vím podobné příběhy, i když ne tak vyhrocené do krajnosti. Že spolu „chodí“ již několik let, ale ve skutečnosti spolu prohodili stěží pár slov. Paralelně vidíme zloducha milionáře byznysmena, kterého šla zažádat o příspěvek na svou charitativní organizaci. Ihned se do ní zamiloval. Když pak zloduch vyzjistil, jak se věci mají, hlavního hrdinu zabil. To je začátek filmu. Potom se hlavní hrdina vtělil do mouchy, bravurně animované, že vypadá jako živá a hned musel čelit vodě dešti a málem zemřel. Našel zloducha a počal ho mučit tím, že mu lezl do ucha. Zloduch už se ucházel o ruku jeho expřítelkyně. Ta nakonec svého milého poznala, protože jí začal psát (trvořil tamilské kudrlinky z jejích slz na stole). Když se dozvěděla, kdo ho zabil, rozhodli se, že se spolu pomstí. Moucha začal posilovat, ona mu vyrobila mini-fitness-náčiní a rozhodl se zloducha odpálit. Bylo to ještě zdlouhavé, ale nakonec se jim ho povedlo zabít a pak spolu žili šťastně až do smrti. Fakt super film! Hlavně muší tanec, kdy moucha má kolem sebe muší sbor a všichni tančí kollywood a vrtí prdelkami. Nebo romantické scény moucha-dívka, taky stály za to! Trailer k filmu zde.

Dneska tu byl Anbův pracovní partner Gňána Kan-nan. Psala jsem esej, tak Anbu, že uvaří. Gňána Kan-nan slyšíc to nás pozval k němu domů, že žena vaří a že můžeme mít oběd s ním. Samozřejmě jsme tam přišli a nic nebylo. Byla to chyba, protože jsem měla hrozný hlad. Tak jsem ženě asi 2,5 hodiny pomáhala. Chlapi diskutovali nějaký pracovní věci a hráli si s dvěma dcerama (6 let a 2 roky). V bytě byl bordel, jaký jsem ještě v Indii u nikoho neviděla. Pak jsem pochopila, že oba pracují a mají ty děti. Model podle evropského vzoru se v Indii dá zvládat asi ještě hůře než u nás. Nevím, proč si nepořídí nějakou služku, protože si myslím, že finančně by na to v pohodě měli. Zvláštní. Jedlo se na zemi na banánových listech, uprostřed toho všeho :-) Jeho žena byla moc krásná a sympatická a mluvila krásně anglicky (dělá v IBM). Anbu mi pak říkal, že hlavou rodiny je zde především ona.

Holčičky nechtěly jíst a tak je obcházela a ládovala rýží přímo z dlaně. Moc se mi to jedení rukou líbí. Většinou pozorujete, že si to děti více užívají, mohou do toho pořádně hrabat, trhat placky do roztodivných tvarů a pak s nimi létat do omáček atd. Vlastně si hrajou s jídlem, to co se dětem v Evropě zakazuje. A Anbu tvrdí, že pro všechny je nejchutnější jídlo to, co Vás máma krmí přímo z ruky, když olizujete její prsty. Mámy tak krmí své syny občas prý i v dospělosti.

Anbu už to po mě taky jednou vyžadoval, ale zatím je to pro mě furt dost divný, jíst rýži rukou už zvládám sama pro sebe, ale cpát to ještě do pusy někomu jinýmu, to je moc.

Co se týče záležitosti matka-partnerka, je k tomu v Indii taky jiný přístup. Všichni muži i v dospělosti své matky otevřeně chlapecky milují – což je stejné asi jako u nás, jen u nás se k tomu tolik otevřeně nepřiznávají. A další rozdíl je, že si přejí aby jejich manželky byly jako jejich úžasné matky. Takže „to děláš/říkáš stejně jako moje matka“ je zde největší kompliment, zatímco v západním světě něco takového většinou znamená hádku.

Poslední co zmíním je koncert. Anbu se mě zeptal, zda se chci podívat na pouliční koncert, že Džesu tam bude zpívat. Začal se zpěvem před pár měsíci a díky protekci už má příležitost zazpívat si se slavnou tamilskou zpěvačkou L.R. Eshvari (odkaz). Dorazili jsme tam asi po 4km chůze (Docela tu chodíme, minimálně večer a ráno, když není vedro. Indové od střední třídy výše ale nejdou pěšky ani kilometr a vůbec nás nechápou.) Byl to koncert k 15. výročí hinduistického chrámu. Nejdříve nás Džesu zatáhl do chrámu, kde bylo spousta lidí. Hned nás vedl k zmalované postarší zpěvačce, co tam seděla v hloučku svých. Prý je to fakt hodně hodně slavná zpěvačka, tipovala jsem jí tak 65 a je jí 62 (většinou starší lidi vypadají starší než jsme zvyklý, tak jsem byla překvapená že ona ne). Hned jak zbystřili „bílou kůži“, tak se na mě vrhli. Dost mě to vyděsilo, nevěděla jsem vůbec co se děje, přehodili přes mě nějakej divnej ručník a cpali mě vedle ní, všechny kamery a foťáky na mě. Anbu na mě posunkoval, že je to v pohodě, že mě jenom budou fotit. Pak to začali dělat ještě s jinýma lidma, ale prý jsem to spustila já, jinak by to tam nedělali. Stejnou věc pak opakovali s významnýma osobnostma na pódiu, prý to znamená, že vám ona vzdává úctu. Ručník Vám pak zůstane:-)

Koncert byl hustej, už nemám čas ho popisovat. Prostě úlet po indicku. Ona je fakt osobnost a šoumenka, některé klasické indické písně jsou jak rap některé skoro jak metal, některé sladké jako med. A samozřejmě zpívala hodně filmové písně, ale i náboženské. Koncert trval od 19-22h, měla výdrž. Lidí bylo všude plno. My dostali kvůli mojí pleti přídavné židličky do druhé řady, protože bylo plno. Jenže jak se ukázalo, byla tam mezera na chození lidí, tak chodili přes nás. Krom toho jsme měli u ucha repráky, který byly tak nahlas, že jakejkoliv evropskej festival hadr! Ale jinak super. Nakonec si pozvala na pódium Džesyho a zazpívala s ním jednu sloku písně. Měla tam jinak svoje profesionální vypomáhače zpěváky a hudebníky, on se asi stane jedním z nich.

Ráno chodíme běhat, ale to musí být před 6 hodinou, pak už je smog a provoz. Běhá tu docela dost lidí. Doběhneme do parku, tam dáme kolečko a běžíme zpět, celé je to na 30min. V parku je hodně lidí, většinou praktikují jakousi rychlochůzi, včetně žen v sárí s teniskami. Na prostranství mezi tím lidi hromadně cvičí jógu, hrají badminton, provozují bojové sporty a meditují. To vše v 6 hodin ráno nebo dříve.

Nyní jsem se akorát donaučila od Anba dělat čapáty. Už jsem se to učila od té jedné ženy, jak jsme byli na večeři, ale Anbu je dělá lepší!

Moc jsem to po sobě nečetla, ale už musím jít spát.

Uslyšíte zde ode mě nejdříve za 14 dní. Ahoooj!!!

Pár fotek z koncertu zde. (Uvidíte na pódiu klučinu v bílé košili, to je Džesu. Předtím ho uvidíte na fotce z chrámu vedle zpěvačky spolu se starším bráchou. A na další fotce se svoji holkou.)