Šrínagar

(Nejdřív bez interpunkce, pak již z Čennaje s háčkama a čárkama!)

Tak trochu zrychlim. V houseboatu si ani nepripadate jako v Indii. Je to jak na nejake luxusni alpske chate pred 100lety + normalni koupelna se zachodem. Meli jsme to se snidani a veceri, kterou nam do lode nosil tak 15ti lety klucina z Kalkaty. Na obedy jsme si nakoupili ovoce a zeleninu a delali si salaty (je tam kuchynka). Houseboat je pevne zaparkovany (chcete-li plujici, musite do Keraly), ale meli jsme k nemu vlastni minilodku na vyjizdky. Lodickam se rika shikara. Podle vzoru ostatnich shikaristu jsem se brzy naucila padlovat bez prendavani padla z leva doprava (a to jsem u nas na vode nikdy nebyla zadak!), takze jsem byla za experta. Kdyz sedite v houseboatuna verande, za chvili priplouvaji shikaraci-obchodnici a nabizeji z jejich shikary vsechno mozne - obcerstveni, sperky, latky, kvetiny a tak dale. Nesmite v Indii pocitat s tim, ze by jste měli nekde chvili klidu. To by Vas pak netrenovala Indie v trpelivosti a kvuli tomu prece hodne turistu do Indie jezdi, kvuli spiritualni ceste. Takze, mate prilezitost tribit sve ctnosti na kazdem kroku.

Hned druhy den se k nam donesla zprava, ze v centru mesta vyhorela prastara mesita a ze by mohly byt nejake nepokoje, at tam radeji nechodime.

Anbu ma ve Srinagaru znameho Faruka, ktery je shikarak (vozi turisty v shikare se striskou) a nazyva Anba “my brother”. Pujcil nam fungujici simkartu a pozval nas na obed k nemu domu. To byl docela zazitek. Prijel pro nas svou shikarou, tak jsme videli jak vypada neturisticka cast. Vesnice propojena s vodou, trochu jak Benatky. I policka maji na ostruvkach ve vode. Prijezd az na prah jeho domu. Byla nedele, tak prijely i vsechny jeho sestry a spousta deti, jediny dospely muz z mistnich byl Faruk. Rodina je to muslimska, ale asi spis vlaznejsi. Dve nejmladsi deti jsou jeho a jsou stredem pozornosti vsech zen, za celou dobu jsme nedokazali identifikovat, ktera je jeho manzelka, vsichni se chovali k detem stejne. Ale tipovali jsme jednu zenu. Obed byl vyborny, ale jedli jsme ho jen my dva a Faruk, zeny a deti na nas koukali jak v zoo :-D. Po obede jsme sli na zahradu a hrali si s detma. Anbu s nima zacal hrat kriket. Deti se za chvili rozmluvily anglicky i kdyz to nejdriv vypadalo, jako ze neumi. Farukuv tak osmi-desetilety synovec se pak Anba zeptal, zda je Pakistanec. Anbu, ze ne, ze je Ind. Kluk se moc divil, ze je tak skvelej chlap a Ind, ze prece to jsou jenom Pakistanci. Anbu se mu snazil nejak vysvetlit, ze je to pekna blbost. Faruk to cele poslouchal a netvaril se z kluka moc nadsene. Pak jsme se o tom s A. bavili, pry Kasmirani jsou casto propakistansti a ze to pravdepodobne bude mit od nekoho ze skoly. Bude to asi jako v Harry Potterovi, kdyz ten syn zloducha byl nazorovym vudcem a nakazil ostatni deti ve skole otcovymi nazory. Syn nejakeho muslimskeho extremisty tam bude asi velkym frajerem a zblbnul ostatni...

Dospeli krome Faruka skoro vubec anglicky neumeli. S zenami jsme si vzajemne obdivovaly sperky a obleceni a tak. Taky jsem jim pomahala prebirat nejakou listovou zeleninu, proste pohoda. Kdyz jsem rekla, ze je neco hezke, vetsinou mi to pak chtely dat. Pak jsem pochopila, ze chteji neco ode mne. Detem jsme privezli cokolady, ale jinak jsme na darky nemysleli. Nakonec jsme nejake drobnosti prece jen nasli (uz vim, proc mam na vsem nejakou tu pripinaci placku). A jedne zene, co mi dala jeji satek jsem dala prstynek, sebehlo se to hrozne rychle... Byla to opravdu nadherna, nejstarsi zena, s takovym tim vsevedoucim pohledem. Kdyz jsem rekla, ze ma krasny satek, dala mi ho. Kdyz se chylila navsteva ke konci, ukazala mi, at ji dam na pamatku prstynek. Jak jsem byla zblbla a citila jsem, ze bych ji opravdu neco mela dat, tak jsem ji ho dala. Ona mi zase chtela dat svuj, ale byl mi maly. Doslo mi, ze je to obycejny poutovy prstynek a ze vubec netusi, ze ten muj je stribrny. Kdyz jsem ji jeji prsten vracela, ze mi neni, chtela mi vratit i ten muj, ale mela jsem pocit, ze ji chci neco dat, tak jsem rekla at si ho necha. Cestou zpet po srdceryvnem louceni se mi to rozlezelo v hlave a proklinala jsem se, ale uz bylo pozde. No co, Anbu mi pak vysvetlil, ze to tak asi melo byt, a ze neni dobre si z toho ted delat hlavu. Stalo se a asi je to tak spravne, ale at dalsi prsteny uz nikomu proboha nedavam :-)))

Celá věc s mešitou se nějak vyhrotila, prý centrum je celé uzavřené, jsou tam bouře a střílelo se i do vzduchu. Raději moc nikam nemáme chodit. Vyšlo najevo, že ta svatyně je sufíjská, což situaci ještě více komplikuje, protože konzervativní muslimové nemají alternativní sufí zrovna v lásce. Takže to není jenom hinduisticko-muslimský konflikt. Anbu mi řekl, ať raději nenosím potu (tamilsky ta tečka mezi oči), ať nevypadám jako hinduistka, s muslimkou si mě nikdo asi nesplete. Raději vypadat bez příslušnosti k náboženství. Když jsme šli ven, bral si Anbu do kapsy nůž, což mě dost děsilo:-o Na internetu jsme zjistili, že jsme se dostali na první stránku bbc news, tak jsme si početli a podíval se na zuřivě vypadající obrázky (viz zde: oheň a nepokoje). Psalo se, že podle nálezů začal oheň na několik místech najednou. Z toho jsme usoudili, že to někdo musel opravdu založit. Tipuju spíš na ty muslimy než na hinduisty, možná je to mou předpojatostí, moc o tom taky nevím. Zrovna ale súfismus mám docela ráda.

V Nagin lake se zdál život normální, jen se o tom bavili lidi na ulici. My potřebovali koupit lístek na autobus do Ladakhu, tak jsme se dohodli na druhý den s Farukem, že nás tam vezme na šikaře, že to je bezpečné. Cesta to byla asi na dvě hodiny, dostat se do Dal lake, a to jsme mu ještě oba pomáhali pádlovat. Byl na nás asi docela vtipný pohled, taková ta noblesní šikara se stříškou a nebesy, kde se máme jen vozit jako páni, ale my seděli každý u jednoho kraje s pádlem a pádlovali na moje „á dva tři, hou dva tři“, vzádu Fáruk kormidloval. Předjížděli jsme všechny ostatní lodě, i proto, že na nás čuměli místo pádlování. Lidé na břehu nás taky povzbuzovali. Později jsme se dostali do úzké vodní ulice mezi domy a továrny, voda byla špinavá a smradlavá. Plavali v ní kromě plastů různé neurčité věci, jednu jsem identifikovala jako nafouklou mrtvolu psa. Tam jsme pádlovali opatrněji, abychom ani kapku necákli, fuj. Podplouvali jsme mosty a pádlovali kolem dlouhého dřevěného mola plného zevlujících lidí. Zevlující lidé jsou v Indii všude a většinou vypadají celkem spokojeně. Až jsme se konečně dostali do přístavu šikar v Dal lake a vydali se pěšky na cestu k autobusáku. Skutečně, hodně obchodů bylo zavřených a na ulici se zdálo být méně lidí. Většina obchodů ale byla polootevřená, což znamenalo staženou roletu jen do půlky, takže se musíte sehnout, když jdete dovnitř a někteří odvážlivci měli obchod i zcela otevřený. Jinak se nic nedělo, ale je fakt, že jsme se nešli podívat na místo vyhořelé mešity. Na nádraží nám chtěli prodat lístek 21+22, což se Anbovi nezdálo a ptal se, který to je autobus. Když jsme vlezli do toho malého autobusu, byla to poslední sedadla úplně vzadu. Šli jsme zpátky k okýnku a Anbu se ptal, zda nemají jiná sedadla. Prý ne a už vypisoval lístek na 21-22. Anbu opakoval, že opravdu chce jiná sedadla, že jinak nejede. Ať mu dá jiná sedadla a nebo lístek na další autobus. Pán se na něj podíval a beze slova to přeškrtl na 12-13, což je téměř vepředu! Když jsem platila (mám většinou peníze u sebe já, protože mám prý utrácení na starost já), vrátil mi o rs100 méně, než měl. Nejdřív jsem se zarazila, ale hned mě osvítilo, že je to podpultová cena toho předního sedadla, tak jsem naštěstí nevyvolala nějakou trapnou situaci a Anbu mi to o pár vteřin později potvrdil, že je to tak. Vrátili jsme se zpátky a našli Faruka spícího v šikaře, hned vyskočil a jelo se zpět. Vzali jsme to jinou cestou přes plovací market. Obchody tam plavou na vodě a lidi nakupují v šikarách. Ráno kolem 6hodin tam je prej strašnej nával, zapomněla jsem číslo kolik lodí, ale bylo to hodně. Tam jsme pádlovat nemohli, protože Faruk potřeboval klid na manévrování, stejně jsme se občas s někým srazili. Nakoupili jsme pro mě dvoje naušnice. Faruk si od obchodníka dal trochu šíši, protože mu došly cigarety, pak je v plovací trafice sehnal. Taky jsme narazili na obchodníky se šafránem, se kterýma jsme soulodili asi půl hodiny. Jako čeští vodáci soulodí když společně popíjí kolu s rumem nebo něco, tady se soulodí a přitom pomalu pluje, když se dělají obchody. Ukazoval nám šafrán kvalitní i méně kvalitní. Anbu chtěl ten nejkvalitnější, ale nebyl spokojen s cenou, i když ji usmlouval jen na asi třetinu té původní. Smlouvání si Anbu očividně užívá, je to takové jedno velké divadlo. Faruk pak říkal, že to usmlouval opravdu dobře, že to normálně lidi kupují dráž. Ale Anbu tvrdil, že nahoře, v sedle hor, kde jsou farmy, to koupí mnohem levněji. Minule tam koupil opravdu levně a teď má v plánu koupit větší množství a prodat to známým v Čennaji. V Čennaji v obchodě koupíte 1g za rs200, on svým známým ale prodá kvalitnější a za rs100 a ještě na tom dost vydělá. Oni se mu vysmáli, že pod rs100 ten opravdu kvalitní šafrán nikde nekoupí. Zkusil více šafránistů - se stejným výsledkem. Měla jsem pak už hrozný hlad, tak jsme pádlovali o stošest zpátky.

Klučina z houseboatu chytil malou rybičku a ptal se, zda ji chceme k večeři, tak jsme si ji dali. V houseboatu jsme měli nyní v druhé ložnici spolubydlícího – doktor z USA. Už je v Indii dlouho a pracuje pro NGO (=neziskovka), pomáhá lidem. Kromě jeho strašně americkýho přízvuku mi něm přišlo něco divnýho, asi že mi přišel takový povýšený. Nechci tím jeho záslužnou práci ale nijak zlehčovat, člověk při ní musí mít prostě odstup. Večer přišel se megamoderníma Indama (nechápu, kde je v Šrígaru vzal, asi jiní doktoři z nemocnice?) a popíjeli na verandě houseboatu. Došlo mi, že všude na tom oplocení, o které se člověk opírá, když tam sedí, suším prádlo, tak jsme se mezi nimi s Anbem proplétali a s omluvami jim ho odebírali zpoza zad.

Došlo na placení. Anbu chtěl dát nějaké peníze Farukovi za ten výlet dměsta, ten se bránil, ale nakonec si peníze a zbytek červeného vína z Moravy vzal (už předtím ho s námi pil). Pak přišel majitel HB a vybral peníze. Řekl, že pokud jsme byli spokojení, můžeme dát dýško klukovi, jinak ne. Anbu mu za ty čtyři dny obskakování dal rs100 a kluk vypadal nadšeně a dokonce na sebe Anbovi dal číslo a žádal ho, že kdyby věděl o nějaké práci pro něj v Čennaji, že mu má zavolat, že by byl moc rád.

Z toho, jak jsme měli naplánované ráno, pochopíte, jak musíte v Indii plánovat čas, když se jedná o něco důležitého a nechcete přijít pozdě. A proč to tak musí být. Autobus odjíždí v 8hodin, ale máme tam být v 7.30. Cesta rikšou bude tak 20min, ráno snad žádné nepokoje nebudou, pro jistotu ale raději abychom odjížděli už v 6.30. Anbu ale domluvil rikšáka už na 6.00, protože mívají zpoždění. Snídani domluvil taky na 6.00, což se ukázalo jako podcenění. My si dali budík na 5.15, abychom si sbalili. V 5.55 Anbu šel probudit kluka, aby začal dělat snídani, protože bychom se jinak asi nedočkali. Snídaně byla v 6.10. V 6.15 ale přišel rikšák, že máme radši už nastupovat, že je to nějaký divoký, tak jestli tam chceme být včas je lépe jet hned. Asi v 6.25 jsme už seděli v rikše, a rikšák zdvojnásobil kvůli nepokojům cenu, neměli jsme na výběr, měl nás v hrsti. Normální cesta do města se ukázala zavřená, stáli v ní vojáci a posílali lidi zpátky, nás taky, vůbec se s námi odmítali bavit. Tak prý musí jet jinou silnicí, což je mnohem delší, tak hodina cesty. V klidu, bylo asi 6.35. Jenže prý nemá benzín a teď je benzínka zavřená, ale prý ho nějak sežene. Jeli jsme malýma uličkama, až zastavil u někoho před vraty. Ten člověk měl doma benzín v zásobě, natankoval mu, ale vyžádal si od něj dvojnásobek ceny. Rikšák neochotně vysolil. K našemu zděšení jsme se pak zase vraceli zpátky a v místě, kde říkal, že je to hodina cesty jsme byli v 7hodin. Potvrdil, že je to opravdu hodina. Tak jsme ho povzbuzovali aby jel-jel-jel, byla to velká krásná silnice, jel jako ďábel, předjížděl i normální auta. Krávu, co přecházela silnici vzal tak těsně, že nás švihnul její ocas. To byla euforie. Nakonec jsme tam byli asi 7.45, takže jsem si i došla na záchod. Zaplatili jsme rikšákovi trojnásobek původní ceny, protože ten benzín byl drahý a koupil ho jenom kvůli nám a taky jel tak strašně rychle jenom že jsme to my. V autobusu jsme nakonec ještě seděli asi dvacet minut, než opravdu odjel a zdálo se, že spousta Indů s tím tak nějak počítalo.

O cestě a Ladakhu v další části:-)

Fotky najdete zde, fotky do čísla 46, pak už je Ladakh