Tak jo, vykonám pokus pokračovat v
blogu z cest po severu. Vytvořili jsme totiž západní partu. Už
když jsem přišla na autobus Šrínagar-Ladakh, všimla jsem si
dvou bílých párů a jedné Korejky. Když jsem byla třeba půl
roku v Německu, stala se ze mě větší vlastenka než v ČR, ale
tady v Indii se cítím spíš Indkou. Celkově mi tu běloši
přijdou takoví směšní, a věřte, že tak přijdou i většině
Indů. Jsou strašně legračně růžoví a neomalení, pořád
kouří a pijou, všechno je furt hrozně amazing a wooowww a
dopuštějí se nejrůznějších trapností, protože neví, jak se
chovat. Prostě se za ně spíš stydím a vůbec se k nim nemám.
Jsem ráda, že jsem v Indii a chci být s Indama, zápaďáků mám
dost doma, to není nic nového. Měla jsem z toho obavy, protože
vím, že Anbu v minulosti rád cestoval po turistických místech
mimo jiné právě proto, že mu to umožnilo poznávat blíže
západní kulturu, která ho vždycky fascinovala (samozřejmě
včetně úžasných emancipovaných žen, kterým odpouštěl i to
kouření a alkohol). Strávil tak na cestách dohromady přes dva
roky a získal spoustu západních přátel a díky tomu se v něčem
“poevropštěl”.
Když jsme tehdy přišli k busu, tak
jsem se chovala, jako by tam mezi Indy ani žádní běloši
nepostávali, tvářila jsem se nepřístupně a odešla jsem ještě
před odjezdem na záchod.
V buse jsem se pak dozvěděla, že
hned jak jsem odešla, dívka z jednoho páru (Australanka) s Anbem
navázala rozhovor a řekla mu, že jsem strašně krásná. Oukej,
co nadělat, tak jsem změnila přístup z nafoukané rádoby-Indky v
kamarádskou „Elis“, dychtící po nových západních přátelích
a ochotná jim pomáhat zvládat kulturní a jiné záludnosti Indie.
Věděla jsem, že mě to stejně nemine, tak že bude zkrátka lepší
změnit postoj. A bylo to v poho. Krom toho, budu v Indii dlouho a
bude se mi po západních přátelích stýskat, tak bych si měla
vážit každé příležitosti, že?
Anbu říkal, že se ale už nebude
bavit s osamělýma cestovatelkama, že by se do něho určitě
zamilovaly a to by bylo akorát zbytečný, protože už je
definitivně zadaný:-D Tak byl nadšený, že mu přímo pod nos
přišly dva páry, jako by to byla kořist, jak je to ideální a
jak budeme krásná parta. Uděláme plánované treky spolu, že je
to lepší ve více lidech. Nechápala jsem, jak může vědět, že
se k nám budou chtít připojit, ale on, že ví, že budou.
Takže australský pár lehce
zakulacený (Max a Gabi), drobnější Finové (Aleksi a Liisa) a
stále si pro sebe nahlas nadávající, ale jinak velmi uzavřená
Korejka, jejíž jméno jsem ani nepostřehla.
Můj hovor s nimi začal na první
přestávce autobusu, kdy mi Anbu přinesl nějaké jídlo z bufáče
a pak šel znovu do fronty pro jiné. Ptali se mě, co to jídlo je a
jak se jmenuje. Pozorovali mě, jak si myju ruku rádobypitnou vodou
z konvice na stole a jak pak rukou jím a Aleksi nadhodil, že
vypadám, že jsem v Indii už dlouho. Já na to nevím proč
odpověděla, že žiju v Čennaji. Vlastně jsem tam už teoreticky
skorobydlela, ne? Prostě jsem hrozně chtěla být už tou
skoroindkou. Po pár dnech ale samozřejmě vyšly najevo konkrétní
detaily:-)
Ve stejnou dobu, co jsme my
jeli nahoru do hor, cestovalo stejnou cestou desetitisíce (nebo
ještě víc?) Indů – poutníků, prý za přírodním šivovým
lingamem z ledu. Vznikla velká zácpa a my stáli taky. Šli jsme se
s Anbem projít kolem stojících aut a viděla jsem pravou pouliční
bhangru, co nudící se Indové tančili na hudbu z aut. Ale měli i
svoje bubny, na které hráli. Nejradši bych se k nim přidala, ale
tančili takhle na veřejnosti samozřejmě jen muži, takže by to
nebylo vhodné. V protisměru projelo auto s hlasitou hudbou a na
střeše mělo bhangra tanečníky, co tančili alespoň rukama.
Většinou, když mě viděli, tanečníci ještě víc přidávali
na intenzitě a hlučnosti. Fotky máte tady.
Pak se naštěstí cesta pro poutníky
odpojila dolu do údolí a my pokračovali nahoru sami. To, co jsem
viděla shora, jsem jim nepřála. Tisíce a tisíce autobusů a aut
stojících v zácpě. Tisíce a tisíce namačkaných barevných
stanů, táhnoucí se celým údolím. Barevní mravenečci. Fotky
také tam, jen posunujte dál.
Za nějakou dobu jsme stáli znova,
protože prý opravovali cestu a něco tam odstřelovali, či co. To
se opakovalo při cestování indickýma Himalájema v pravidelných
intervalech po celou dobu našeho pobytu zde, doba čekání se
různila, ca 0,5-7 hodin. Teď poprvé jsme čekali tak dvě hoďky.
Anbu mě vyvedl na záchod (je to tam tak příkrý, že není jiná
možnost, než na silnici, tak to chce hodně poodejít a aby nic
nejelo) a na radu Anba jsem doporučila západním dívkám to samé.
Zdá se to jako banalita, že by to člověka napadlo, ale nenapadlo
je to. A indický autobus pak neudělá přestávku třeba i 6 hodin.
Více jsme se skamarádili při další
přestávce. Přestávka měla prý trvat 5min. Našla jsem krásnou
restauraci se záchodem a Anbu objevil, že v ní sedí náš řidič
a dává si oběd. Ihned doporučil všem hladovým zápaďákům a
Korejce dát si také jídlo, že když si ho tu dává řidič, bude
dobré a hned tak se neodjede.
Cesta autobusem nahoru byla
dramatická - klikatá, úzká a kamenitá silnička bez krajnice.
Kdo sedí u okénka, i když se koukne dolů, nevidí zem. Vidí
rovnou údolí hodně daleko pod sebou. Neví, zda jede nebo snad
letí... V příkrém svahu byly občas vidět vraky aut, většinou
džípů. Byly daleko dole, malinkaté, až kam se dokutálely...
Anbu vždycky všem tvrdil, že autobusy dolů nepadají, ty že jsou
bezpečné, že řidiči jedou pomalu. Ale džípaři-taxíkaři
jezdí jak blázni a tak padají dolů. Tak jsem byla (celkem)
klidná. Fin Aleksi natáčel video, kde se loučil s maminkou, v
případě, že spadneme dolů a někdo najde paměťovou kartu...
:-)
Měli jsme mít přestávku na noc v
jednom městečku a druhý den opět celý procestovat. Autobusy
naštěstí nejsou tak šílené, aby po těch silnicích jeli v
noci! Jenže, měli jsme díky poutníkům zpoždění, takže jsme
opravdu v noci dojížděli. Už jsem skoro spala, když jsme měli
nějaký konflikt s náklaďákem v protisměru. Náklaďák z
nějakého důvodu nebyl úplně u kraje cesty a my měli z druhý
strany svah (ale jen pár metrů, nebylo to už nahoře) a nemohli se
víc posunout. Patová situace. Byla úplná tma, viděli jsme jen
to, co auta osvětlovaly. Řidiči vystoupili a strašně na sebe
řvali, rozhazovali rukama, zvlášť ten z náklaďáku vypadal, že
se na toho našeho chce vrhnout. Anbu se rozhodl, že se musíme za
našeho řidiče postavit, pak sklapne. Vylezl z autobusu a pár
dalších chlapů a Australan Max se k němu připojili. A skutečně,
řidič náklaďáku sklapnul. Vlezl do náklaďáku a popojel, spíš
se tedy proklouzal bahnem o kus dál. Důvodem, proč předtím
nechtěl, byl tedy potok, tekoucí krajem silnice. Ani se mu nedivím,
kola se v bahně spíše protáčela za ohromného rachotu na
prázdno. Ale lepší když uvízne jeden řidič náklaďáku, než
plný autobus lidí, ne?
Konečně přenocování. Hned u
autobusáku nás odchytil týpek a nabídnul nám opravdu levné
ubytování v pokojích s více postelema. Anbu prohlásil, že to
bereme všichni a opravdu, zápaďáci a Korejka nás následovali.
Dva západní páry si vlezli do jednoho pokoje a my s Korejkou do
druhého. Pak se šlo ještě dolu na pozdní večeři. Ráno jel bus
asi v 5 ráno.
Anbu odtušil, že Korejka se chová
tak nepřátelsky a negativně, protože se ve skutečnosti hrozně
bojí. Všiml si, že s ní prohodil pár slov jeden moderně
vypadající mladý Ind-turista z autobusu a sázel se se mnou, že
se k sobě budou v budoucnu mít, ať je pozoruju, že na to dá jed.
Když jsem s Korejkou byla na pokoji,
pozorovala jsem, jak stále na vše nadává. To bylo stále shit,
shit, fuck, oh my god, fuck, shit. Když vybalovala, když zkoušela
nabít telefon, když se chtěla převléknout než se vrátí Anbu
(místo aby mi řekla, abych třeba pohlídala dveře nebo tak). Pak
vytáhla sprej proti breberkám a začala prostříkávat celou
matraci postele a taky u toho nadávala. Ale zároveň nevypadala, že
v Indii vyloženě trpí. Už jsem toho měla dost, tak jsem se jí
zeptala, zda jí Indie baví. Vyvalila na mě oči – No jasně
(stylem - jak se můžeš na něco takovýho vůbec ptát, seš padlá
na hlavu nebo co?), strašně mě baví! Miluju ji! A říkala, že
už v Indii jednou byla, to byla na jednom jediném místě – tři
týdny ve Váranasí. Nyní začala i cestovat. Tak nevím, asi si to
nadávání vlastně užívá. Vždyť vlastně všichni máme v
Indii akorát samé problémy a vlastně se v nich zvrhle vyžíváme,
včetně mě:-) Ale myslím, že je to u ní opravdu způsob, jak se
vyrovnat s velkou vlastní nejistotou před druhými. To jsem dneska
psycholožka, haha.
Další den se opravdu skamarádila s
tím Indem. Při čekacích zastávkách (zmíněné „opravy
silnice“ nebo spíš pruda od vojáků, mám podezření, že
chtějí jen udělat cestu nepříjemnou, aby tam tolik lidí
nejezdilo) spolu Ind a Korejka odcházeli stranou a vedli dlouhé
hovory. My tři páry jsme si také sdělovali vzájemné informace o
nás. Něco z toho Vám řeknu, i co jsme zjistili až časem.
Pochopíte tak více, až budu vyprávět naše společná
dobrodružství. Možná pro Vás tyto cizí příběhy nejsou
zajímavé, tak to klidně přeskočte:-)
Finové - bylo jim myslím 21 let,
byli na čtyřměsíční studijní stáži v jižní Koreji. Nyní
to berou zpátky přes Indii, dostali měsíční vízum při vstupu.
Měli rezervaci hotelu v Dillí, ale protože přiletěli pozdě, už
bylo obsazeno. Byli bezradní a vyjukaní a tak zašli do agentury,
kde jim prodali superdrahý balíček – ihned letenka do Šrínagaru
a sedmidenní ubytování v hausbótu. Housbót se ukázal jako
vězení a jeho majitel jako věznitel, který odhalil jejich
nezkušenost. Pokud chtěli jít ven, trval na tom, že půjde s nima
a že nesmí s nikým mluvit, ostatní lidi odháněl a vodil je jen
po obchodech svých známých. Asi třetí den to nevydrželi a
nechali si přes něj koupit lístek na autobus, i když se jim to
snažil rozmluvit, že v Ladakhu přece vůbec nic zajímavýho není.
V autobuse dostali místa vzadu, ty co jsme my pracně odmítli. Při
tom kodrcání vzadu dost trpěli, ale byli rádi, že unikli z té
zlaté klece:-)
Zeptala jsem se někdy časem, jak
jsou spolu dlouho. Chvíle napětí. Nakonec Liisa, že pár prý
nejsou, ale znají se 5 let. To napětí jsem znala a bylo jasné, že
tu něco nehraje. Po několika dnech se opravdu Aleksi Anbovi svěřil,
že Liisu miluje. A po ještě další době z nich postupně
vylezlo, jak to bylo. Chodili spolu 4 roky, ale nyní na studijích v
Koreji bydleli každý na jiné koleji – kluci a holky zvlášť,
přišla tam na ně krize a rozešli se. Ale jsou kamarádi. Bylo ve
všem jasné, že Aleksi ji miluje, ale ona si ho přestala vážit.
Aleksi se taky nechoval příliš mužně, i když jinak byl strašně
sympatický a všechno. Před náma se k němu chovala celkem
normálně, ale z jejích občasných zlostných pohledů jsem
vycítila, že když jsou sami, nebude to žádný med. Bude mu něco
pěkně dávat sežrat.
Druhý pár, Australané byli dost
těžce „v pohodě“ a myslím to pozitivně:-) Měli na cestování
asi 6 týdnů a byli také skoro na začátku. Nejdřív jsem měla
velký problém rozumět jejich australský angličtině. Jak může
taková šílená výslovnost (nebo spíš nevýslovnost) vůbec
vzniknout, to je mi záhada. Oni byli vyklidnění, očividně spolu
hodně šťastní. Bylo jim kolem 24 a byli spolu rok, bydleli spolu
už po pár měsících. On měl rockerskou image a v jejich vztahu i
cestování hlavní slovo, všechno manažoval a řídil. Měl dost
jasnou představu co chce a byl akční a schopný, takže si jeli ve
všem trochu víc po svém oproti Finům, nebo spíš po jeho. Bylo
vidět, že ona by se raději ve všem přidala k nám, ale jak sama
jednou řekla, on je tu šéfem, a tak já jdu s ním. Přitom to
neříkala s nějakou lítostí (možná jen trochu), ale hlavně s
láskou a obdivem k němu. Zdůrazňuji to pro bourání stereotypů,
protože takhle by se přesně měla chovat ideální indická
manželka. Zatímco ve skutečnosti spousta Indek se tak nechová (o
tom třeba později), tak naopak i na západě se tak spousta
partnerek chová. Prostě jsou to všechno jen obecné tendence,
individuální odlišnosti jsou pak důležité.
Jediné co, že byla hodně veliká a
nosila obtáhlé oblečky. Třeba i indické, ale takové, co jí
byly malé a všechno z ní lezlo. V restauraci se pak vždycky
přejedla a vykřikovala „I am gonna to explode“, což byla
hrozná představa. Ale nikdy se to nestalo:-)
Proboha, doufám, že nenarušuji
nějak jejich intimitu, že to sem vše píšu. Je to česky a pod
heslem a snad to nikdo, kdo je zná číst nebude. ne? Blog zatím
čte jen asi 10lidí, tak pravděpodobnost je malá...ale člověk
nikdy neví...co je jednou na internetu...
Třeba už o mě taky píšou
pikantní blogy v Austrálii anebo ve Finsku:-)
Příště budu vyprávět co bylo v
Ladakhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat